Já a Vitaa [dokončeno]

*31*

*pohled Moniky*

Ráno, nebo spíše skoro v poledne, se do pokoje začalo dostávat sluníčko. Chtěla jsem spát, ale při tomhle už to nešlo.

M- Zlato?
V- Hmm, ještě bych spal.
M- Víš, kolik je hodin?
V- Mm, kolik?
M- Je půl dvanácté.
V- Já bych si ještě dal dvacet.

Sotva to dořekl, byl tuhý. Mně už se spát moc nechtělo, nebo mě spíš otravovalo to slunko.
Potichu jsem se vykradla z pokoje a obula se. Byl jeden z prvních zářijových dnů a ta myšlenka mě donutila se zamyslet o tomto létu, takové jsem ještě nezažila.
Když se ohlédnu na minulé, předminulé i další léta, většinou jsem je trávila u příbuzných, protože rodiče byli na pracovních cestách, vlastně, tohle léto jsem toho asi zažila více, než za svůj život.
Vydala jsem se na náměstí pro nudle, ať máme něco k obědu.
Když jsem se vrátila, Víťa pořád spal, jak jinak.
Nachystala jsem jídlo na stůl a šla ho probudit.

M- Zlato?
V- Hmm?
M- Už je půl jedné, jídlo je na stole, vstávej.

A odkryla jsem mu deku z hlavy abych mu mohla dát pusu. Napadlo mě, že ho také asi otravuje sluníčko.

V- Ještě chvilku prosím.
M- Pooojď, nebo to bude studené.
V- No dobře.

Vrátila jsem se do kuchyně a do Víťovo sklenice jsem nalila kvas, který jsme si nutně museli s sebou přivézt domů. Já jsem si nalila jenom vodu, s radostí ho nechám si užívat toho jejich pití.
Po chvíli se došoural k jídelnímu stolu a rokou si podpíral hlavu, jen jsem čekala až mu hlava spadne do nudlí.

Po obědě jsme se šli projít, a kam jinam, než k mému oblíbenému rybníku.

M- Tak můžeme jít?
V- Já chci pořád spát.
M- Prosimtě p-...
V- No jo, já už jdu.

Víťa měl v obličeji docela unavený výraz, když jsme vyšli před náš byt, tak se na mě unavenýma očima podíval a dal mi pusu, poté mě chytil za ruku a vyšli jsme směr rybník.
Oba jsme se celou cestu užívali posledních letních dnů a šli jsme vlastně celou dobu v tichosti.
Ale já jsem měla nápad jak ho probudit, vzala jsem s sebou plavky, úplně vidím, jak mi za to poděkuje.

M- Zlato?
V- Ano?
M- Máme s sebou plavky, doufám, že se probudíš.
V- Ty si nedáš pokoj, že?

Najednou měl na tváři smích, a už se směle začal převlíkat.
Já prostě vím, jak na něj.
Než jsem se stihla převléct já, už byl ve vodě a začal po mně cákat vodu.
A jakou jsem měla radost, že je vzhůru.
Po koupání jsme se stavili na zmrzlině na náměstí, nedaleko od našeho bytu, zbytek cesty jsme šli spokojeni, se zmrzlinou v ruce a úsměvem na tváři.
Pak ale byl čas udělat něco, do čeho se ani jednomu z nás nechtělo.
Vrátit se do práce. Přece jen peníze nerostou na stromě a v létě jsme si udělali prázdniny pomalu jako děti na základní škole.
Měla jsem neskutečně moc objednávek a jen tak tak bych je mohla stihnout na čas.
Hned jsem si nachystala věci a šla si zaplavat v tom moři objednávek.
A co Víťa? Slyšela jsem jak z vedlejšího pokoje něco křičí a podle pár slov, které jsem zachytila, natáčel s Matym.
Asi po půl hodině se loučili a já měla hotový náčrt prvního obrázku, Víťa se za mnou přišel podívat.

V- Copak děláš?

Zeptal se na otázku, u které ani pravděpodobně nevnímal odpověď.
Přešel k počítači a pročítal si přání z objednávek.

V- Ani nevíš jak mě těší, že moji fanoušci pořád objednávání, já je miluju.
M- Měl bys to spíše říct jim, než mně.
V- To je taky pravda.

A aby na to nezapomněl, tak hned natočil stories, ve kterém děkoval.
Je až neuvěřitelné, jaký má vztah s jeho komunitou, také to bude tím, jak je hodný.

V- Maty říkal, že večer dáme pokec na TSku, máš prý také přijít.
M- Tak super.

Po tomto oznámení se Víťa vrátil zpět ke svému počítači a pravděpodobně začal stříhat to video.

Asi v sedm hodin večer jsem už měla dost, uklidila jsem si v mé "pracovně" a šla se podívat za Víťou. Narazili jsme na sebe ve dveřích.

V- Akorát jsem pro tebe šel, už voláme.
M- Akorát jsem se tě na to šla zeptat.

Sedla jsem si na Víťu a on mi podal jedno sluchátko.

(D- Dominik, S- Sam, Ma- Maty, T- Tereza)

M- Čau kluci!
D- Ahooj.
Ma- Čauko.
S- Ahoj, chcem ti predstaviť niekoho nového.
M- Povídej.
S- Terka, je to moja priateľka.
M- Těší mě.
T- Mě taky.
M- Aaa, takže ty jsi češka?
T- Jo, jsem.

Povídali jsme si několik minut, než přebral slovo Dominik.

D- Lidi? Mě s Matym napadlo, že bychom mohli jet třeba v prosinci na hory, a strávit pohromadě třeba týden, co na to říkáte?
M- No to je skvělej nápad!

Vyhrkla jsem ze sebe ještě dříve, než kdokoli stihl zareagovat.
Po chvíli jsme se na našem pobytu na horách domluvili a asi v jedenáct hodin postupně všichni opustili TeamSpeak.
Oba jsme byli unavení, tak jsme se jen přesunuli do postele a do pár minut jsme byli tuhý.
A ráno? Ráno jsme vstali a pracovali, museli jsme napracovat naše dovolené z léta, jinak to nešlo.
Snídaně, práce, oběd, někdy procházka, nebo nějaký drobný výlet, práce, večeře, práce.
Takto probíhali tři měsíce, než měla nastat naše dovolená.

*při středečním obědu*

M- Víťo! Vlastně v pátek jedeme do Prahy!
V- Cože? To už? Já na to úplně zapomněl!

Zdravím, mám na Vás jednu otázku, už pomalu dělám osnovu na novou knížku, a chci se Vás zeptat, jestli by nevadilo, kdybych použila znovu stejné jméno (Monika), lépe by se mi to psalo. Dejte mi prosím vědět v komentářích.
Zároveň se chci omluvit, že tato kapitola je krátká a taková o ničem, příště to bude lepší!
Děkuju Vám všem moc za podporu, vážím si každého z Vás!