Já a Vitaa [dokončeno]

*36*

*pohled Moniky*

Ráno jsem se probudila zimou. Víťa byl na mně namáčklý a měl nos celý červený, byla v pokoji sakra velká zima.

M- Zlatoo?
V-  Hmm?
M- Proč je tu taková zima?
V- To netuším, však jsme včera topili, ne?
M- Jo, topili.
V- Nepřijde ti, že táhne z obýváku, jdu se na to podívat.
M- Dobře, jdi.

Otočila jsem se zády ke dveřím a více se zachumlala do peřiny. Po znechuceném zvuku, který Víťa vydal, na mě křikl do pokoje.

V- Nechal jsem otevřené okno!
M- Šikovnej hoch!
V- Tak já rovnou udělám snídani!
M- Dobře!

Otevřela jsem instagram a projížděla příspěvky kamarádů.
Po chvíli mě to přestalo bavit, každý se jen potřeboval pochlubit s vánočním dárkem.
Naladila jsem tedy na notebooku náš oblíbený seriál, 13 Reasons Why a čekala než přijde Víťa se snídaní.
Asi po deseti minutách konečně přišel s jídlem.
Zkoukli jsme jednu epizodu a rozhodli se vstávat.
Já jsem po Štědrém dnu neměla moc práce, takže jsem si udělala takové menší volno, do nového roku.

M- Víťo máš hodně práce?
V- Ani ne, potřebuju jen do konce roku sestříhat dvě videa, jinak mám volno, co ty?
M- Já mám právě také volno.

A jak toto dopadlo? Naše lenost se projevila. Víťa ještě ten den sestříhal videa a udělali jsme si takovou malou dovolenou.
Až do Silvestra jsme jen jedli, koukali na náš oblíbený seriál a občasně i vyšli ven.
Víťa měl jakš takš přehled o datu, ale já se hned po pár dnech ztratila.

V- Zlato?
M- No?
V- Víš, co je dneska za den?
M- Normálně by mě to nenapadlo, ale když to říkáš, asi bude už Silvestr, že?
V- To docela rychle uteklo, že?
M- Jsem nestačila ani mrknout.
V- A jaké máme plány?
M- No to nevím, ale můžeme jít do klubu, ten pak jde před půlnocí na náměstí a je tam ohňostroj.
V- To zní lákavě.

Moje hlava pořád nepobírala, že už je Silvestr. Vylezla jsem z postele a pokusila se zkusit znovu žít jako normální člověk.
Uvařila jsem konečně po několika dnech oběd, co bychom asi dělali bez fastfoodu.
Po jídle jsem se vrhla na práci a udělala jednu objednávku. Dokončila jsem práci v sedm hodin, nejvyšší čas začít se připravovat.
V osm jsme už zamykali byt a vyráželi do klubu, nejlepší na tomto bytě je, že do klubu je to asi pět minut chůze.

*před klubem*

V- Tak sem jsme už dlouho nezavítali.
M- Pravda, pravda.

Dali jsme si pár panáku a tančili. Víťa byl asi v půl desáté v náladě, že miloval každého, koho potkal.
Tím pádem, si s každým šel dát panáka.
Já jsem byla už také dost opilá, ale ne na jeho úrovni.
Po jedenácté hodině se už sotva udržel na nohou.
Na náměstí jsme radši vyrazili už v půl dvanácté. Cesta by za normálních okolností trvala tak pět minut. Nám trvala asi dvacet minut. Víťovi byla pěší zóna úzká a já to také nebrala moc rovně.
Zvládli jsme dojít až do středu náměstí, kde jsme se opřeli o kašnu.
Kousek od nás byl stánek, kde se točilo pivo, na druhé polovině byly kartičky a pár propisek, hádám, že tu bude někdo známější rozdávat podpisy.
Nějakým záhadným způsobem jsme zvládli těch deset minut sedět na lavičce bez pádu.
Když se začala odbíjet půlnoc, sehnala jsem nám u stánku šampaňské.

10
9
8
7
6
5
4
3
2
1

"Šťastný nový rok!" rozeznělo se po celém náměstí. Začal rámusit ohňostroj a s Víťou jsme se dali pusu.

V- Šťastný nový rok lásko, na chvíli mě omluv.

Sotva to ze sebe dostal a odešel směrem ke stánku.
Bylo vtipné ho sledovat, hlavně když jsem měla dost vypito i já.
Málem se svezl k zemi, když se pokusil sehnout se ke stolu a vzít si tužku a papír.
Dlouhou dobu něco psal. Poté se za pomoci dalšího opilce dostal do rovnováhy, a vyšel směrem ke mně.
Podal mi papír a pokusil se plynule mluvit.

V- Zlato *škyt*, tohle si pře-čti až než bude-š spát dn-dneska, jo?
M- Jasně zlato.

V půl druhé jsme vyrazili domů, za normálních okolností bychom doma byli do pár minut, ale dneska jsme šli asi přes hory a doly. Protože doma hodiny ukazovaly 4 ráno.
Hodila jsem na ně udivený výraz a šla do pokoje za Víťou, který už klidně oddechoval v posteli.
Než jsem si lehla, vzpomněla jsem si na papír.
Rozsvítila jsem tedy světlo a mžourala na kus papíru.
Písmo v jeho stavu nebylo nejlepší, moje schopnost číst také ne.
Několik vteřin jsem pořád mžourala, než jsem těch pár slov dokázala přečíst.

"Půjdem v únoru na procházku?"

Omlouvám se, zase slabší a kratší kapitola. Nemám pořád dostatečně času, abych se mohla více soustředit. A hlavně, pořád více a více se těším na psaní nové knížky, to mě také nenechá v klidu. Až se budu moct více soustředit, vynahradím to, slibuju!