Já a Vitaa [dokončeno]

*27*

*pohled Víti*

Brzo ráno jsem se probudil kvůli vrzavému zvuku dvířek od kurníku. Lehl jsem si na záda a dal si jednu ruku za hlavu. Cítil jsem se, jako bych spal tak hodinu. Podíval jsem se na mobil a zjistil, že je sedm hodin. Popravdě se mi nikam nechtělo, ale zase mi bylo blbý nechávám všechnu práci na strýci. Taky mu už není dvacet. Odvrátil jsem zrak z okna na Moniku. Asi vycítila, že se na ní dívám, otevřela oči a podívala se na mě.

M- Dobré ráno zlato.
V- Dobré.
M- Kolik je hodin?
V- Bude čtvrt na osm.
M- Umm, mně se nikam nechce, dáme si ještě dvacet?

Než jsem stihl cokoliv odpovědět, tak už se překulila čelem ke mně, obejmula mě a a znovu zavřela oči. Teď jsem se opravdu nemohl zvednout. To je hrozný, jak už mě zná. Také jsem ji obejmul a na chvíli zavřel oči.
Nebylo to ani pět minut, co už byla vyspalá.

M- Víťo?
V- Hm?
M- Strejda se vlastně jmenuje Dmytro, že?
V- Jo, jmenuje, proč se ptáš?
M- Jen mě to tak napadlo, ze včerejška mi toho v hlavě moc neutkvělo.

Načež jsem se musel začít smát. Čím více na východě, tím více se pije. Můj strýc je toho příkladem. A jak to na Ukrajině, v Rusku a v okolí chodí, lidé tu mají Vodku jako vodu.

V- Pojď, je už osm, musíme vstát ať mu s něčím pomůžeme.

Monika se netvářila, že by se jí někam chtělo, ale asi by ji potom svědomí tížilo stejně, jako mě. Když jsem otevřel okno abych vyvětral, strýc si mě hned všiml, zase se smál od ucha k uchu a zamával mi. Úsměv jsem mu opětoval i se zvedlou pravicí na náznak mávání. Zakopl rýč do hlíny a pospíchal domů, aby nám připravil snídani.
Sešli jsme do přízemí a on se hned začal vyptávat, jak jsme se vyspali. Je dosti výřečný, takže s ním trapné ticho jen tak nenastane. Přichystal nám snídani, zeptal jsem se ho na dnešní plány, Monika zase jen tiše poslouchala a čekala, až jí sdělím o čem jsme se bavili.

V- Budeme vybíram brambory a navečer je povezeme do místního družstva, ale prvně tě strýc chce vzít do obchodu, abys nakoupila na oběd. Máš prý něco vymyslet.
M- Super, máš na něco chuť?
V- Dal bych si řízek, strejda ho má také rád, ale tady nikdo ten český neumí.
M- Tak paráda, jdeme na to, ať to všechno stihneme.

Když strýc zbádal, že jsme spolu domluvili, zase na mě začal chrlit jedno slovo za druhým. Dostal jsem úkol, mám vykopávat brambory. Převlékl jsem se a šel na to. Monika se strýcem zatím jeli do obchodu.

*pohled Moniky*

Divím se, proč strýc neposlal do krámu mě s Víťou, ale nějak tomu nevěnuji pozornost. Nasedli jsme do jeho udržovaného Žigulíka a jeli. Jeli jsme asi tři minuty, poté zastavil na malém parkovišti a vstoupili jsme dovnitř. Musím říct, že v Česku jsou obchody na jiné úrovni, ale kuřecí prsní maso jsem přeci našla. Teď přišla ta chvíle, kdy jsem k sobě potrebovala Víťu. Neměla jsem ani páru, jak se zeptat, jestli nějaké ingredience nemá doma. Nechtěla jsem se pokoušet, pravděpodobně o marnou konverzaci a nabrala jsem všechno co bylo potřeba. Víťův strýc u kasy všechno zabalil a vzal si ještě krabičku cigaret s nápisem Bond, zbytek jsem nepřečetla, bylo to v azbuce. Poté jsme vyjeli zpátky na jeho, dejme tomu, statek.
Když jsme dojeli na místo, Víťa si nás hned všiml a šel k nám.

V- Tak jak to šlo?
M- No, nechtěla jsem se ptát, jestli nemá nějaké ingredience doma, tak jsem raději vzala všechno.

Zase se mi začal smát. Poslední dobou se mi směje celkem často, vyloženě si užívá, jak bývám skoro pořád bezmocná.
Strýc hned začal mluvit na Víťu, který mi měl poté vše přetlumočit.

V- Máš jít uvařit oběd, my budeme zatím vybírat brambory. Odnesu ti teď věci do kuchyně a dojdu pro nějaké čerstvé brambory na přílohu a strýc ti zatím ukáže kuchyň.
M- Super, děkuju zlato.

S prázdnýma rukama jsem se vydala do kuchyně, kde na mě čekal strýc a s tázavým pohledem mi podával hrnec, přikývla jsem mu na souhlas a vzala si ho do rukou.
Zapálil si cigaretu a s krabičkou v ruce mi nabízel. Nekouřím. Dala jsem mu ruku na ruku a odtlačila ji od sebe. Říkám si, že v znakové řeči se tady zdokonaluji, jak kdy jindy. Když uviděl olej, hned mu došlo, že potřebuji pánvičku. Tímhle způsobem jsem dostala všechny potřebné věci. Víťa se hned na to dostavil s pár brambory v rukou a položil mi je na kuchyňskou linku. Namísto díků jsem mu dala pusu a on ji protáhl v dlouhý polibek.

V- Potřebuješ ještě něco lásko?
M- Snad už ne Víťo.
V- Kdybys něco potřebovala, tak budeme venku.
M- Jo, jasný, děkuju.

Pak jsem se dala do kuchtění. Když rodiče jezdili na dlouhé pracovní cesty, byla jsem zvyklá si každý den vařit, takže tohle pro mě nebyl žádný problém. Dosmažila jsem akorát ve třičtvrtě na dvanáct, připravila jsem stůl a došla pro kluky. Víťa u jídla vytáhl téma, kterého jsem se upřímně trochu bála. Zeptal se, jak je na tom jeho sestřenice, jeho strýc odvětil, že co nejdříve by ji měli diagnostikovat. Ale už se o tom nechtěl bavit. Já jsem samozřejmě ze začátku vůbec netušila o čem je řeč, takže jsem prvně jen koukala jako vyoraná myš, když jsem poprvé viděla strýcovu tvář bez úsměvu. Zbytek obědu proběhl v tichosti. Poté šli znovu pracovat a já šla uklidit kuchyň, abych jim mohla pomoct. Když jsem utírala poslední talíř, rozezvonil se strýcův telefon. Málem jsem dostala infarkt. V klidu jsem si utírala talíř, broukala písničku a najednou takový rachot. Vzala jsem ho do ruky a vyběhla k políčku.
Strýc si vzal mobil z mé ruky, a když uviděl jméno kontaktu, měl v obličeji smutný a zároveň nedočkavý výraz. Takový výraz vidím asi prvně, zděsila jsem se. Zaslechla jsem jen první dvě slova, bylo to něco jak "Zdravstvuyte Dina". Podívala jsem se na Víťu tázavým pohledem, také po tom pozdravu nevypadal šťastně.

M- Víťo?
V- Teta.

Hned jsem pochopila, vyčkávala jsem, co se bude dít, každé vteřina jejich hovoru trvala snad půl minuty. Víťa mě vzal za ruku a více se ke mně přitiskl. Oba jsme trpělivě vyčkávali. Co se odehrávalo ve zbytku hovoru netuším, ale teď nebyl čas aby to Víťa tlumočil. Strýc si šel sednout na lavičku a vyndal z kapsy krabičku těch cigaret, co si ráno koupil. Také jsme s Víťou popošli blíže, nechali jsme si krátký odstup a čekali co se bude dít.
Když hovor zkončil, strýc si dlouze potáhl z cigarety a začal brečet do dlaní.

Abyste se měli na co těšit, zase Vám to takhle useknu. Máte malou kompenzaci, za to, že nevyšla pět dní nová kapitola v podobě delší kapitoly. Děkuji Vám všem, za všechnu podporu, komentáře, hvězdičky (stále nevím jak se tomu říká), moc si všeho vážím a jsem Vám vděčná. Teď přemýšlím, že jsem Vám chtěla ještě něco říct, ale nemůžu si vzpomenout. Tak když tak příště. No, už to nebudu okecávat, mějte se hezky a uvidíme se u další kapitoly.