Já a Vitaa [dokončeno]

*18*

T- Víš, je to pro nás pro všechny těžká věc, ale musíme ti to říct...

Ma- Chtěli bychom s vámi jet, vidět všechny příbuzné, ale já v téhle situaci chci a musím být doma.
T- Mamka má rakovinu prsu.
V- Coo.. co.. počkat.... že je to jen vtip?... Že jo?
T- Víťo, taky nejsme v klidu.
M- Moc mě to mrzí.

Víťa začal nekontrolovaně brečet. Myslím si, že ani nevěděl, co dělá. Začal mlátit do stolu, u toho brečel, pořád křičel, že to nemůže být pravda. Všichni jsme se ho snažili uklidnit, ale nešlo to.

T- Zůstaňte tady radši přes noc, musíme to vyřešit.
M- Jestli vám to nevadí, byla bych pro.
T- Samozřejmě, že ne.
T- Ukážu ti jeho pokoj, vem ho tam a povídej si s ním, myslím, že s tebou má nejlepší vztah a mohl by se uklidnit.
M- Dobře, pokusím se.
M- Víťo, pojď se mnou.
V- Ne, ne, ne, ne, ne... to není pravda, že ne?!
M- Víťo! Okamžitě se seber a pojď se mnou!

Vzala jsem ho za ruku a odvedla k němu do pokoje. Sama jsem nevěděla, jak ho uklidnit, ale prostě jsem tam šla s výrazem že vím, co dělám. Sedli jsme si na jeho postel a přesně v tuhle chvíli jsem přestala mít kontrolu nad tím co dělám...

M- Víťo, prosím nebreč, tvoje mamka to určitě zvládne, ale ty to musíš zvládnout taky a být silný, jinak ji bude tížit ještě to, že ty seš smutný a bude to pro ni těžší. Musíš jí být usměvavou oporou,
a snažit se nevšímat její bolesti, tvářit se, jako by to bylo jako předtím. Lidem nejvíc pomůže, když budeš dělat jako by to nebylo. Když jich budeš litovat, budou se cítit, že je ta nemoc přemohla. Vzchop se a pojď ji tímhle pomoct, je to to nejlepší co můžeš udělat.

Víťa najednou přestal brečet. Jen se na mě koukal ubrečenýma očima. Nevím sice jak se ve mně takový proslov vzal, ale asi fungoval.

V- Asi máš pravdu. Ale já nevím, mám se tvářit, že se nic neděje? Jak to mám sakra udělat?!
M- Nekřič na mě!
V- Jak se mám tvářit že se nic neděje!! Jak! Nevíš co si zažívám! Nech mě bejt! Běž pryč a tvař se, že se nic neděje!

A v tuhle chvíli jsem začala brečet i já... byla to naše první hádka, nikdy jsme se nepohádali, až teď. Nevěděla jsem, co mám dělat, zdálo se mi, že to Víťa pochopil, ale pak najednou začal křičet. Šla jsem za jeho rodiči, nechtěla jsem s ním teď být. Došla jsem do obýváku a jeho taťka začal být hned starostlivý, když mě viděl brečet.

T- Moniko! Co se stalo?
M- Víťa na mě začal křičet, naše první hádka, to bude dobrý. Jenom teď musím být chvíli sama.
T- Můžeš jít ven na terasu, já mu zkusím něco říct, ale asi to s ním bude těžký.
M- Dobře, děkuju vám.

*u Víti v pokoji*

*pohled taťky*

T- Víťo, podívej... co?

Víťa tam nebyl... tohle nemohlo dopadnout dobře, vím, kam šel, jsem si dost jistý. Určitě je v místní hospodě a jak ho znám, jestli se mu dostane hodně alkoholu do rukou, dopadne to špatně. Najednou se otevřely dveře a do pokoje vešla Monika.

M- Kde je Víťa?!
T- Prosím tě, nechoď za ním, ale myslím si, že je v místní hospodě.
M- Děkuji, jdu pro něj.
T- Říkal jsem ať...

Už byla pryč, no nic, měl bych je nechat být, aby se naučili řešit problémy.

Ma- Yaroslaveee!?
T- Ano?
Ma- Kam běžela Monika?
T- Víťa je asi v hospodě.
Ma- A ty jsi ji nechal běžet?
T- Víš, že říkám, že se mají lidé naučit řešit svoje problémy. Stojím si za tím.
Ma- Já mám někdy fakt náladu ti jednu střelit.
T- Víš, že to vždycky funguje, nech je bejt, ať si to vyřeší.
Ma- Dobře, jak myslíš.

*pohled Moniky*

Pan Kresan za mnou ještě něco křičel, ale už jsem ho nevnímala. Rychle jsem se obula a vyrazila ven, vlastně jsem nevěděla kam. Vyhledala jsem si na mapách, kde je hospoda a běžela. Před vchodem dovnitř jsem zase začínala brečet, ale věděla jsem, že teď odejít nechci, ale chci Víťu domů, tak jsem vzala za kliku a vešla....

..............pokračování příště..............

Mě nějak začalo bavit usekávat kapitoly v zajímavých částech. :D Jsem ráda, že nad tím přemýšlíte a více se těšíte na novou kapitolu. Nevadí Vám, že to dělám takhle? Když tak se ozvěte. No a teď přichází Vaše velice oblíbená část, jdu Vám poděkovat, nebudu tu zase všechno vypisovat, podle mě to ani většina nečte, když je to u každé kapitoly, takže to zkrátíme. Děkuji Vám za všechno, co u téhle knížky převádíte, moc si toho vážím. Uvidíme se u další kapitoly, mějte se.