Já a Vitaa [dokončeno]

*11*

*pohled Víti*

Nechci zase říkat, že bych byl za to rád, ale docela se to hodilo. Myslím ten incident. Na poslední červencový týden a první srpnový, tedy dva týdny, jsem připravil překvapení. Teď, když se budeme léčit, můžeme více pracovat a budeme mít neděláno dopředu.

*při obědě*

V- Moniko, mám pro tebe překvapení, chceš ho vidět hned?
M- Juuj, za co zase? Doufám že ne nic drahého.
V- Tady máš.
M- Děláš si ze mě srandu?!?! To není možný!
V- Pro tebe cokoliv. Jsem rád že máš radost.

*pohled Moniky*

Víťa mi dal letenky... do Thajka za rodičema. Aaaa... stihli udělat jejich pracovní poslání a můžou letět domů s námi hned začátkem srpna. To je skvělé!

M- Víťo, to není možný. Miluju tě, a moc se těším.
V- Já taky, v neděli letíme, tak se zatím můžeme věnovat práci, ať máme něco udělané dopředu, přeci jen tam budeme dva týdny.
M- To je pravda.

Do konce týdne se nic moc nedělo, snažili jsme se udělat co nejvíce práce.

*neděle ráno*

V- Letadlo letí v devět, měli by jsme už pomalu vyrazit.
M- Jasně, za deset minut můžeme jet.

*v autě*

V- Tak co, těšíš se?
M- Neskutečně moc, přeci jen jsme se dlouho neviděli. Není možný, co všechno pro mě děláš.
V- Dělám to proto, že tě rád vidím šťastnou.
M- Jsi moc hodný. A jaký máš pocit z toho, že máš potkat moje rodiče?
V- Nevím, jsem trochu nervózní z toho, co na mě budou říkat.
M- Nemáš se vůbec čeho bát, jsou hodní a určitě se jim budeš líbit.
V- Uvidíme, jaký si udělají názor.

*na letišti*

V- Dáme si ještě kafe, než poletíme?
M- Můžeme, času máme dost.

*u kávy*

M- Potřebuju ti něco říct, ještě než uvidíš moje rodiče.
V- Sem s tím, jsem jedno velké ucho.
M- Není teď správný čas vtipkovat.
V- Omlouvám se.
M- V pohodě, ale už poslouchej. Pamatuješ, jak jsem ti říkala o té platonické lásce k tobě?
V- Samozřejmě.
M- Docela se bojím reakce rodičů, protože si na to určitě vzpomenou.
V- Nějak mi nedochází, čeho přesně se bojíš?
M- Mám špatný pocit z toho, že by se mi mohly vrátit vzpomínky, je pravda, že jsem si na to vzpomněla, ale teď cítím, že bez tebe nemůžu být ani minutu.
V- Chápu, neznám tvoje rodiče, ale určitě jim to vadit nebude, když tě uvidí šťastnou.
M- Děkuju Víťo.

*v letadle*

M- Neskutečně moc se těším, vůbec se nemůžu dočkat!
V- Já taky! Těším se na tvé rodiče.

*pohled Víti*

Monika mi usnula na rameni. Byla tak roztomilá, když spala. Prospala skoro celý let. Vzbudil jsem ji až když jsme přistávali.

V- Lásko vstávej, už jsme tady.
M- Co? Už? Já bych ještě spala.
V- Snad se netěšíš na svoje rodiče? Pojď už!
M- Jasný, už vstávám.
V- Psal jsem si s tvými rodiči, přes tvůj mobil, chtěli se domluvit jak, a kdy se sejdeme, a ty jsi spala.
M- Jo, v pohodě, tak si jdeme pro kufry.
V- Ani tě nezajímá, jak jsme se domluvili?
M- Poslouchám.
V- Teď z letiště pojedeme na hotel, který je kousek od hotelu tvých rodičů. Budeme tam do večera a potom máme domluvenou společnou večeři, kde se potkáme, jo, a tvoje mamka mi řekla, že jsem správný kluk pro její dceru, ale zatím neví kdo jsem.
M- To jsem ráda, snad pochopí i v klidu náš vztah.

*vzali jsme si kufry a vyrazili směr náš hotel*
...............pokračování příště..............

Takže chtěla bych se tady k něčemu vyjádřit.
1) Pokud přemýšlíte, že by se Monika s Víťou nakazili koronavirem, tak vás zklamu, ale destinaci Thajsko, jsem vymyslela ještě dřív, než koronavirus vůbec přišel do našich krajin, a nechci ho do téhle povídky zatahovat, takže se budeme tvářit, že neexistuje.
2) Chtěla bych pokračovat v psaní, ale zase se nechci úplně dokopávat a zase a opět, nemám tolik času. Zkusím, jak moc mě to bude bavit, a potom uvidím.
3) Mám radost z ohlasů a reakcí na moji fanfikci. Neskutečná jsou taky čísla zobrazení a těch "hvězdiček". I když jsem teď dlouho nepsala, čísla šla fakt rychle nahoru. Moc Vám děkuji za podporu!