Já a Vitaa [dokončeno]

*39*

(Pozn. autorky: předem se omlouvám, ale nevím, jak probíhá svatba, tohle je pouze smyšlené a pravděpodobně nepodobné realitě, takže to prosím berte s nadsázkou, děkuji.)

*12. června*

*pohled Moniky*

Všechno je naplánované, připravené, zítra se bereme.
Obřad máme v městském parku, v našem městě. Oba jsme si ho zamilovali, takže volba byla jasná.
Dosti velká sranda byla dostat sem Víťovi příbuzné z Ukrajiny.
Strýc Dmytro musel dojet přes kus Ukrajiny pro Víťovi prarodiče, pak zpět a jeli za námi pomocí papírové mapy, kde ani nemohli najít naše město.
Víťovi nervy při navigování byly k nezaplacení, divím se, že vůbec dojeli. Ale ještě více mě rozesmálo, když přijeli ve skromném žiguliku, nasáčkovaní v pěti lidech, kufr přetékal zavazadly. A jako třešnička na dort, byl invalidní vozík pro Elenu na střeše.
Neměli bychom se tomu smát, ale oba jsme se tomu trochu zasmáli.
Dorazili už den předem, tedy v pátek takže tu byli první a pomáhali nám se zbytkem detailů.
V sobotu ráno, což je dnes, přijel taťka s jeho rodiči. Babička i děda byli radostně naladěni, ale taťka se netvářil moc šťastně. Ještěže ten Víťa je tak chápavý. Zeptal se jich, jestli umí rusky, děda umí dost, babička už tak ne, seznámil je tedy se svojí rodinou a já se s taťkou zavřela do pokoje.

T- Mluvila jsi s mamkou?
M- Ne, nezvedla mi mobil, ani babička s dědou.
T- Aha, tak ty už to víš.
M- Vím co?
T- Že nepřijdou.
M- To mi došlo, ale myslím, že mi chceš říct ještě něco.
T- Já vím, že to na mně poznáš, nerad ti to říkám teď, ale mamka odešla ke svým rodičům.
M- To mě mrzí, ale upřímně jsem to čekala.
T- Já taky holčičko moje.

Taťka se nadechoval, že by ještě něco řekl, ale vešel za námi Víťa.

V- Nechci vyrušovat, ale právě přijeli moji rodiče.
T- To nevadí, zrovna jsme to dořešili.
V- Dobře, tak vás jdeme seznámit.

Došla jsem pozdravit Víťovi rodiče, chvíli jsem si s nimi povídala, pak jsem si šla odskočit na záchod. Když jsem si myla ruce, přišel Víťa do koupelny. Položil mi ruce na boky a přiblížil se ke mně.

V- Co ti říkal taťka?
M- Mamka odešla ke svým rodičům, asi se už s námi nechce vídat.
V- To mě mrzí, probereme to když tak po svatbě?
M- Ano zlato.

Poté mi dal pusu na tvář a odešel zpět. Celý den v našem bytě nebylo ticho. Sešlo se tu dvanáct lidí, kteří se navzájem pomalu neznali. Nebudu lhát, rozdělalo se i pár lahví, které byly určené na svatbu. Poté nastal malý problém, jak se v našem bytě s dvěmi pokoji vyspí dvanáct lidí? To byla dosti zajímavá otázka. Odpověď byla taxi služba a docela velký dům mého otce. 

*ráno, 13. června*

Ráno, když bylo na osmou hodinu, nás probudil hovor od Sama. Víťa vzal mobil a odešel pryč, asi aby mě nevzbudil, ale když se vrátil zpátky, začala jsem se ho vyptávat co chtěl.

V- Prý tu budou asi za půl hodiny, a jedou všichni, Maty, Sam, Dominik, Terka a i Klára.
M- To je super, že si to takhle zařídili.
V- To jo.

Hned po snídani, jsme museli dojet pro nájemníky v taťkovo domě. Protože jich bylo hodně, museli jsme vzít všechny možná auta. Takže Víťovo, jeho rodičů a ještě slavného žigulika.
Sotva jsme se vrátili domů, přijeli další hosté.
Už při cestě po schodech se Domča s Matym hádali.
Přivítali jsme se, seznámili je s ostatními a pokračovaly nekonečné konverzace, navazující na včerejší den.
V jedenáct hodin jsme se všichni vydali do parku, kde už bylo všechno nachystáno, oddával nás velebníček, protože jsme oba pobožní.
Byl to starší pán, na kterého čekala celá svatba, protože se někde zapomněl.
V půl dvanácté se šlo na věc, všichni jsme byli nervózní. Oba jsme složili slib. A poté přišla ta zásadní otázka.

(Omlouvám se, ale nebudu sem dávat Vitoovo příjmení, nepřeje si ho zveřejňovat.)

Moniko, berete si zde přítomného Víťu?

M- Ano.

Víťo, berete si zde přítomnou Moniku?

V- Ano.

Prohlašuji vás za muže, a ženu. Nyní se polibte.

Dali jsme si první manželský polibek a všechno obecenstvo začalo tleskat.

A takhle to dopadlo, minulý rok v tuhle dobu jsme se ani neznali, a teď jsme manželé, příběh jako z filmu, že?

Zdravím, dneska se mi opravdu vůbec nechtělo psát, takže se omlouvám, u poslední kapitoly to vynahradím, chci si na ní dát záležet!