Hopeless

20. Já jí, ale chci!

„Promiň, promiň, promiň!“ omlouvám se Zaynovi.

Právě jsem byla, tak šikovná a vyklopila na něj misku plnou ovesných vloček a mléka, což byla moje snídaně. Kdyby na mě tak nevybafl, nemusel by teď mít mojí snídani na svém obličeji a tričku. Jeho pohled byl nadmíru nepříjemný, opravdu, když se říká 'vraždit pohledem', tak tohle je prvotřídní ukázka.

„Kurva, co zase děláš?!“ křikl na mě Zayn naštvaně a shodil si z hlavy ovesné vločky. Udělal krok ke mně a věnoval mi další ze svých naštvaných pohledů.

„Já…promiň.“ zakoktala jsem se a rychle jsem mu podala utěrku ze stolu. Otřel si mokrý obličej od mléka. Když byl jeho naštvaný obličej poměrně suchý, tak po mě hodil naštvaně utěrku a rozkřikl se po mně. Mojí nešikovností mi utěrka spadla na zem.

„Ty si vážně koleduješ. Taková odvaha, kurva. Dneska vážně nemám dobrej den a ty mě budeš srát? Vážně?! Piče, myslím si, že ne! Dneska má přijít ten mrduch. Tak se prdelko dneska laskavě zašij do pokoje! A nezkoušej tu svojí prdelku odtamtud dostat, dokud ti to nedovolím. Rozuměla jsi mi, Lucy?!“ Jeho slova mě dosti vyděsili. Jak to myslí?! Nevěřícně jsem se na Zayna dívala. Nevěřila jsem svým uším. Proč mluví tak sprostě? Co jsem mu udělala, že je na mě takový?

„Ale p-proč?“ zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem. Povzdechl si. Udělal pár kroků směrem ke mně. Byl mi až nebezpečně blízko a to se mi nelíbilo. Proto jsem udělala pár kroků dozadu. Couvala jsem, až dokud moje záda nenarazila, na kuchyňskou linku.

Vylekaně jsem se podívala za svoje zády, abych mohla zjistit, že nemám před Zaynem kam utéct.

Udělal jeden velký krok a o kus se ke mně přiblížil. Tím mně více a více znervózňoval. Jeho pomalé kroky byly strašně provokující a vyzývavé. Dával mi tak najevo, že on rozhodne o tom, kdy budu přitisknutá na kuchyňský pult, budu potichu vzlykat a prosit, aby mě nechal jít. A jak to vím, že to udělá? Vím to, už jsem tu u něj dost dlouho na to, abych dokázala předvídat, co udělá. Jenže jsem strašná husa. Vždy na to pomyslím, až když řeknu nějakou provokující věc. Nemusí to být ani nic urážlivého nebo něco podobného, ale Zayn se prostě pokaždé naštve a já to schytám.

Mezi mým přemýšlením se Zayn stihl přemístit přede mě. Stál kousek přede mnou a díval se na mě nepěkně - skoro jako vždy. Když překonal tu malou mezeru mezi námi, tak automaticky mi naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechl a zamračil se, přičemž se mu na obličeji vytvořily drobné vrásky.

Jeho ruka se rychle pohnula směrem k mému obličeji. Myslela jsem si, že mě chce uhodit, ale nestalo se tak.

Jeho ruka jemně pohladila mojí tvář a na jeho obličeji jsem viděla mírumilovný úsměv. Lehce se dotýkal mé tváře a já se jemně usmála. Byla jsem strašně nejistá. Bála jsem se jeho doteku, zároveň mi byl však příjemný.

Můj úsměv mi však z tváře opadl, když mě Zayn bolestivě chytil za vlasy a donutil mě zaklonit hlavu. Automaticky mi ruce vystřelily k té jeho. I přesto, že jsem věděla, že je zbytečné se jeho ruku snažit odstranit z mých vlasů, zkoušela jsem to.

Jeho mírumilovný úsměv zmizel, nahradil ho zase jeho typický zamračený. Nevěřícně se na mě díval, a pak skrz zaťaté zuby přecedil. „Ach, Lucy. Jestli se mě snažíš ještě víc nasrat, tak ti to jde moc dobře, kurva!“ Z jeho slov jsem poznala, že nebude dobré ho dnes provokovat. Vlastně, to není nikdy.

„Takže se tě zeptám naposledy.“ upřesnil mi s těžkým nádechem. „Rozuměla jsi mi, kurva?!“ odříkával, a přitom nespouštěl svůj naštvaný pohled ze mě. Celá jsem se rozklepala, při těchto slovech.