Hopeless

19. A co takhle trochu upřímnosti?!

„Měli bychom jít dolů.“ zašeptal Niall. Pomalu jsem přikývla, ale pořád jsem ho nepustila z obětí. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Měla jsem naivní pocit, že mi už nikdo neublíží.

Uslyšela jsem tiché zaklepání na dveře, pak se ozval jeden z chlapců. „Horane, jestli máš problém, aby se ti postavil, tak už to vzdej. Jsi tam s ní už dost dlouho!“

Niall nad jeho slovy jen zakroutil hlavou a zasmál se stejně jako já. „Drž hubu, Payne.“

Odezvy se nám již nedostalo, tak jsem usoudila, že odešel.

„Tak pojď.“ pobídl mě Niall a konečně mě vypustil z našeho příjemného obětí.

Oba jsme se zvedli a vydali se dolů. Ani trochu se mi nechtělo jít dolů, ale musela jsem. Kdybych nešla, tak by si pro mě určitě Zayn přišel.

Když jsme vešli do obývacího pokoje, Zayn už naštěstí poker nehrál, vlastně ho nehrál nikdo. Sklopila jsem pohled k zemi, abych se na ně nemusela dívat. Ty jejich pohledy mě ničily. Byly takové vyčítající.

Posadila jsem se na kraj pohovky, dost daleko od Zayna a od Louise. Vlastně dost vzdálená od všech.

Kluci si mezi sebou povídali, ale já je nevnímala. Chtěla jsem odtud odejít, ale bála jsem se, co by Zayn udělal, kdybych se zvedla, a jen tak odešla. Určitě by se zase naštval a to já rozhodně nechci. Ptát se ho jestli mohu odejít, není nejlepší nápad, protože bych na sebe strhla nechtěnou pozornost.

Nesmírně jsem se lekla, když do mě žďuchla něčí ruka, a jak jsem později zjistila, byla Zaynova. Pozvedla jsem obočí v otázce, co se děje.

„Lucy, Harry se tě na něco ptal, tak snad odpovíš.“ postěžoval si Zayn.

„A na co se ptal?“ zeptala jsem se sklesle.

„Kdy nám zatančíš? Jak Zayn slíbil.“ zeptal se mě Harry nadšeně s úšklebkem.

To si ze mě dělá srandu?! Já tančit nebudu! Nikomu! A ještě by to nebyl tanec jako tanec.

„Nebudu nikomu tančit.“ odpověděla jsem uraženě.

Když jsem se podívala na všechny kluky, tak jsem usoudila, že Louisovi to až moc nevadí. Liam vypadal trochu sklesle. Niall byl naším rozhovorem nejspíš trochu zaskočený a doufám, že 'fandil' mě. Zayn vypadal zase naštvaně a Harry byl pobavený mojí odpovědí.

„Ale já chci, abys nám zatančila.“ postěžoval si Harry. Jeho úšklebek na tváři značil to, že se jen tak mého tance nevzdá, ale já se také nehodlala jen tak vzdát.

„Budeš tančit!“ křikl Harry.

„Nebudu!“ oplatila jsem mu výkřik.

„Budeš!“

„Nebudu.“

„Budeš.“

„Nebudu! Nebudu! Nebudu!“ vykřikovala jsem pořád dokola.

„Budeš tančit a ještě ráda!“ vykřikl už naštvaně Harry.

„Tak já ti to zopakuju ještě jednou jak pro debila! N-e-b-u-d-u!“ vyslovila jsem s důrazem na každé písmeno.

Harry se zuřivě postavil a rychlým krokem si to namířil ke mně. Trochu jsem se z jeho postoje lekla, ale pak jsem si uvědomila, že je tu Zayn. Ten by mi snad nenechal ublížit. Myslím si, že by se za mě postavil.

„Co si o sobě myslíš? Myslíš si, že na mě můžeš křičet?! Opravdu si to myslíš?!“ křičel na mě. Chytil mě za tričko a zvedl mě. Přitáhl si mě blíž k sobě a křičel mi do obličeje. „Tak já ti odpovím! Ne, nemůžeš na mě křičet! Ty jsi jen podřadná nula, co se tu přiživuje, nemáš žádný práva!“ křičel na mě. Chtělo se mi z toho brečet, ale pak jsem si řekla, že musím být silná. Můžu zítra probrečet celý den. Ale teď nesmím! Nesmím!