Hopeless

43. Přiložit a táhnout

Přiložila jsem ostrou hranu žiletky k ruce a potáhla. Zacítila jsem bolest. Sykla jsem a podívala se na zkrvavenou žiletku. Krev z ní pomalu zkapávala na mé oblečení a já se slzami v očích, i se strachem v duši věděla, že musím pokračovat, když jsem začala není cesty zpět.

Mé rozklepané prsty se přiblížili i se žiletkou znovu k mému zápěstí. Těžce jsem polkla a znovu udělala tu věc, která se mi tak moc příčila. Odvrátila jsem pohled od mého zkrvaveného zápěstí a tiše vzlykla. Můj pohled spočinul na dveřích na které již nikdo neťukal, bylo mu jedno co dělám, nic pro něj přeci neznamenám. Jsem nic.

Zápěstí mě nepříjemně štípalo při kontaktu s okolním vzduchem, krve se ven hrnulo ještě více než předtím, ale pořád to nestačilo na to, aby jsem se odtud dostala rychle.

Ruce se mi klepali strachem, to jsem už znala, dělo se to často. A to jen kvůli němu.

Poté co jsem udělala další zářez na mé ruce jsem se podívala na okno. Nevím proč, ale udělala jsem to. Slabé paprsky slunečního světla pronikali přes barieru žaluzii, která je měla zastavit. Ony se ale nedali a i tak šli dál, ale jejich snaha vyniknout se nakonec ztratila v množství umělého světla, na které jsem zvyklí. Toto uvažování nad světlem je možná hloupé, ale mě to určitým způsobem připomíná můj život, tu nicotu v něm a beznaděj.

"Lucy otevři!" slyším jeho křik za dveřmi. Můj pohled se tedy obrátí na kliku, která se zuřivě pohybuje nahoru a dolů. Povzdechnu si nad jeho snahou, co vše je schopný udělat proto, aby mi mohl ublížit.

Polknu knedlík v krku a podívám se na žiletku v mé ruce. Co to vlastně dělám? Proběhne mi hlavou. Opravdu jsem připravená vzdát se svého marnotrapného života?

Každý člověk má přece tolik důvodů proč žít. A já? Co mě tu drží? Niall kterého jsem neviděla už strašně dlouho, možná ho už nikdy ani neuvidím. Tak proč žít?

Moje tělo se začíná klepat zimou, kterou pociťuje. Kolem mě je již červená kaluž, ale přijde mi, že to trvá až moc dlouho, proto znovu přitlačím žiletku na svojí ruku a jemně potáhnu, tento pohyb opakuji ještě 5-krát. Krev ze mě teče již velkým proudem a já cítím jak slábnu. Z mých očí tečou slzy, z mé ruky krev od které jsem celá špinavá. Slzy které neustále tečou po mém obličeji mě už otravují, proto si je otřu rukou, až o několik vteřin později si uvědomím, že jsem si rozmazala, krev po obličeji. Teď nejspíš vypadám jak nějaký masový vrah, ale upřímně mi to ani trochu nevadí. Stejně tu není nikdo, kdo by se mě mohl leknout. A i kdyby je mi to jedno, stejně je tohle konec.

Nobody's point of view

Tělo menší brunetky celé od krve se pohnulo směrem k zrcadlu. Bylo naprosto evidentní, že i takto jednoduché pohyby jí dají zabrat. Její pohled spočinul na jejím obraze v zrcadle. Bylo to jako z hororu, byla vyhublá a celá od krve.

Neměla sílu na to již nic udělat, pomalu si lehla na zem a čekala, až bude po všem, což v jejím případě nemusí trvat až tak dlouho. Pomalu zavírala oči a usínala.

Každý by čekal, že její rty budou smutné nebo v křeči bolesti, ale nebylo tomu tak. Ona se usmívala. Nikdo to nemohl pochopit. Nebylo to kvůli radosti, že odejde od svého tyrana, ale z radosti, že jde za svojí matkou. Ano, láska k někomu, může být až taková, že pro něj jste ochotní zemřít. Chtěla to udělat již mnohokrát, ale nikdy se jí to nepovedlo, ale teď už pomalu zavírá oči a život z ní odchází pryč.

Říkase, že se člověku přehraje celý život před obličejem, než zemře. Lucy bude zase trpět ale bude moci být i zase jedou šťastná. Uvidí ti jak jí Zayn trápil, ubližoval jí, také uvidí svého otce, ale bude moci být zase opravdu šťastná v dětství se svojí matkou a prarodiči. Ale čeho je v jejím životě více? Utrpení nebo štěstí? Co má větší váhu?