Hopeless

3. Tohle mít na sobě nebudeš!

Pomalu jsem otevřela oči, protože mě sluníčko šimralo. Povzdechla jsem si a uvědomila si, že nejsem ve svém pokoji. Kde to sem? Co tu dělám?? Jak jsem se sem dostala? To byly otázky, které se mi honily hlavou.

Posadila jsem se na postel a rozhlížela se po pokoji. Byl tak dvakrát větší než ten můj. Byl vymalovaný světle fialkovou barvou. Naproti posteli byly velké bílé dveře. Vedle dveří byla bílá skříňka a na ní byl položený rámeček. Zvedla jsem se z postele a šla se tam podívat. Ten rámeček byl ale prázdný. Vedle té malé skříňky stála větší. Přešla jsem k ní a otevřela jsem jí. Bylo tam oblečení - no ne takové, co bych si na sebe já vzala. Byly tam dva topy s obřími výstřihy a ještě k tomu byly strašně obrovské. Na pravé straně od postele stál toaletní stolek. Bylo tam pár použitých líčidel. Vedle pak byla obří skříň, která byla však prázdná, jak jsem zjistila.

U velké manželské postele stáli dva noční stolky - každý z jedné strany. Nad jedním nočním stolkem bylo okno - celé šmouhaté a špinavé. Bylo z něj špatně vidět a pod oknem byla rozlehlá zahrada.

Kurňa , vážně, kde to jsem? Pomyslela jsem si.

Najednou jsem uslyšela křik. „To neumíš udělat nic pořádně?! Jsi k ničemu!" křičel mužský hlas.

„Omlouvám se, pane." slyšela jsem ženu.

No jasně. Konečně mi to docvaklo. Já jsem u Zayna. Počkat!! Já jsem u toho debila?! To nebyl jen sen?! Ne, to nemůže být pravda. Ne.

Říkal mi, že až se vzbudím, mám jít za ním dolů na snídani. Já za ním nechci jít. Ale musím.

Pomalu jsem přešla ke dveřím a otevřela je. Schody jsem scházela pomalu, když jsem do někoho vrazila. O prosím, ať to není Zayn. Modlila jsem se.

„Jste v pořádku, slečno?" zeptal se mě milý hlásek.

„Ano, o-omlouvám se." řekla jsem potichu.

„To je v pořádku. Zayn už je v jídelně, tak běž." řekla, ale já nevěděla, kam mám jít.

„Paní, prosím kde je jídelna?" zeptala jsem se.

„J...." chtěla něco říct, ale přerušil jí křik z jídelny.

„Kurva, proč to trvá tak dlouho?!!" zakřičel Zayn.

„Běž za tím křikem, tam ho najdeš" řekla a odešla nahoru. Popravdě bych se nejraději rozběhla na druhou stranu, odkud ten křik přichází. No nemůžu, musím jít za ním.

Pomalu jsem se rozešla směrem, odkud přicházel ten křik. Došla jsem až do obrovské jídelny, kde seděl rozzuřený hnědooký chlapec.

„Dobré ráno" špitla jsem potichu. On se otočil čelem ke mně. Na tváři mu pohrával nechutný úšklebek.

„Dobré" řekl a vstal. Já udělala automaticky krok dozadu. Nad čímž se hnědooký chlapec jen uchechtnul.

„Ty se mě bojíš?" zeptal se.

„Ne!" vyletělo to z mých úst dřív, než jsem nad tím mohla přemýšlet.

„Nelži!" okřikl mě.

„Ne. M-možná, trochu....." hodil po mně zabijácký pohled a já věděla, že ten strach cítí. „Ano." řekla jsem zahanbeně a dívala jsem na nejzajímavější věc v místnosti - moje nohy.

„A dal jsem ti k tomu nějaký důvod?" zeptal se. Já nevím, asi ano.

„Odpověz!" řekl, když jsem dlouho neodpovídala.