Hopeless

30. A je to!

"Lucy běž od těch dveří! Víš, že se pan Malik bude zlobit pokud tě tu uvidí," varovala mě Amanda. Už půl hodiny stojím před vchodovými dveřmi a přemýšlím. Ve skutečnosti mě od svobody dělí jen kousek, ale moje mysl mi říká, že je to nepřekonatelná vzdálenost. Připadám si tak neschopná. Nikdy jsem si nemyslela, že může být těžký úkon otevření dveří. Vždyť pouze chytím za kliku a budu utíkat. Pryč. Za svobodou.

Leknutím nadskočím, když ucítím něčí ruku na mém rameni. Když se otočím vidím Amandu, která se na mě dívá varovným pohledem. Já vím, že mi chce jen pomoc. Snaží se mi pomoc abych se smířila s tím, že mě Zayn dneska prostě znásilní. Chtě nechtě.

"Amando, prosím, pomoc mi," dnes jsem opravdu zoufalá. Už po několikáté jí prosím o něco, co by jí i její rodinu mohlo ohrozit. Toto jen dokazuje míru, které moje zoufalost dosáhla.

"Lucy, zlatíčko moje, ty víš, že já nemůžu," zašeptá smutně. Na znamení toho, že jí chápu jemně přikývnu a dál se bezcílně dívám na dveře. Připadá mi jako bych doufala, že se ty dveře sami otevřou a já jimi jen projdu. To se, ale nestane...

Když už jsem byla téměř rozhodnuta chytit tu kliku a vyběhnou ze dveří, zastavila jsem se. V hlavě se mi objevila nepěkná vzpomínka. Vzpomněla jsem si na to, jak mě Zayn tenkrát zbil. Na tu bolest co jsem pociťovala. Utrpení, které jsem tenkrát prožila mi dávalo dostatečné poučení, že na tu kliku sahat nesmím. Vlastně jsem si připadala jako malé dítě, které se poučilo.

Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila čelit svému strachu. Každý člověk, přeci překonává své fobie a já budu taky. Nejsem žádný strašpytel.

Po tom co jsem se dostatečně povzbudila a dodal si dostatek odvahy, jsem se vydala naproti svému strachu. Sáhla jsem na tu proklatou kliku a otevřela dveře. To si ze mě někdo dělá už vážně prdel?! Tohle mi prolétlo hlavou, když jsem otevřela dveře a stál tam Zayn s klíči v rukou. Naštěstí jsem ovládla svůj výkřik, který se mi dral z úst. Postavila jsem se na bok dveří a nahodila falešní úsměv, aby to vypadalo, že jsem mu šla otevřít. Zayn vypadal velmi překvapený, že mě vidí stát mezi dveřmi. Jeho překvapený výraz mluvil za vše.

"Ahoj," zašeptala jsem a ještě víc pootevřela dveře, aby mohl projít. Neuvěřitelně jsem se bála, že mi na to neskočí.

"Ahoj," zamrmlal překvapeně. "Co tu děláš? Nebo spíš co to děláš?" ptal se mě. Mohlo mi být jasné, že mu bude divné, že jsem mu přišla otevřít.

"To víš Zayne, já se rozhodovala jestli uteču nebo ne. A když jsem se nakonec rozhodla, že jo, tak ses ve dveřích objevil ty." Tohle by nebyla úplně ideální odpověď.

"J-já jsem se šla zeptat paní Jenkinson j-jestli nechce z něčím pomoc a ....a slyšela jsem za dveřmi chrastění klíčů, tak jsem otevřela." zalhala jsem mu. Bála jsem se. Hodně jsem se bála jestli uvěří tomu co jsem si vymyslela.

"Amanda s ničím pomoc určitě nepotřebuje. Radši by jsem měla jít odpočívat, aby jsi náhodou nebyla moc unavená," poradil mi. Já jsem okamžitě přikývla a se zatajeným dechem jsem se vydala nahoru. Snažila jsem se ignorovat tu skutečnost, kterou mi Zayn neustále připomínal.

"Lucy! Příště neotevírej, každý si dokáže otevřít stupidní dveře. Navíc pokud si dobře pamatuju, tak ta to máš zakázané. Už to nedělej," řekl varovně. Já jsem je přikývla a vyběhla do poschodí, pak jsem si to rovnou namířila ke mě do pokoje.

Skočila jsem do postele a začala plakat. Zase. Zayn měl pravdu, měla bych si lehnou a připravit se na večer. Musím se smířit s tím, že se to prostě stane a neudělám s tím nic.