Hopeless

4. Panna

„Pusť mě!“ vyjekla jsem a snažila se mu vzepřít. Nepovedlo se a já schytala další ránu po zadku. Strašně mě štval. Je tak nechutnej. Nesnáším ho.

Začal mi jezdit po stehně zespodu nahoru, a pak zase obráceně. Najednou jel o dost pomaleji než předtím. Pak jsem cítila, jak mi začal odhrnovat kalhotky. Já jsem se začala vzpouzet, ale bohužel mi to nebylo nic platné.

„No tak buď v klidu!“ řekl a plácl mě přes zadek. Z úst se mi vydralo jen bolestivé „Au.“.

Rukou mi přejel po mém středu a já začínala panikařit. 'Co chce dělat?? To nesmí!! Prosím, ať mě pustí!! No tak, Zayne, buď hodnej a pusť mě. Prosím.' Z očí se mi začaly kutálet slzy. Ne, tohle já nechci.

„P-prosím, nech toho.“ požádala jsem Zayna koktavě. Znovu se ke mně naklonil a zašeptal „Nenechám!“ Při tomhle slovu jsem cítila, jak zatlačil na prst, který měl u mého klitorisu, přičemž následně do mě vjel. Vykřikla jsem. Cítila jsem to a nebylo mi to vůbec příjemné. Nechtěla jsem to, chtěla jsem, ať mě nechá být.

Prsty potlačil trošku dál a moje bolest se prohloubila. Cítila jsem, jak v mém podbřišku pohnul prsty, mě to pořád neuvěřitelně bolelo.

Nikdy jsem nic takového nedělala. Můj otec na tohle měl pravidla. O sexu a takových věcech nevím vůbec nic. Co jsou to krámy, mi vysvětlila moje kamarádka, když jsem je poprvé dostala. Pro mě tohle bylo zakázané téma. Ne, že by si otec domů nevodil děvky, ale já prostě o tom nemohla ani promluvit.

„Jsi tak strašně úzká….“ zašeptal. Já jsem jen ležela a snažila se překonat bolest, kterou mi právě Zayn způsoboval svými prsty.

Prsty do mě zasunul ještě víc a mně znovu začala pohlcovat ta nesnesitelná bolest. Z očí se mi kutálela jedna slza za druhou.

Zayn takhle bez pohybu zůstal asi dobrých 10 minut. Za tu dobu jsem si na tu bolest zvykla a přestala jsem jí vnímat. Najednou tím prsten ve mně začal hýbat. Bolest se začala vracet, ale s ní přišel další pocit, který jsem neuměla pojmenovat. Bylo to něco, co jsem v životě nezažila.

„Ty jsi panna?!“ měla to být nejspíš otázka, ale spíš to vyznělo, jako kdyby to oznamoval.

Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla mu „Ano.“.

Cítila jsem, jak ze mě vytáhl svůj prst. Byl to zvláštní pocit, ale byla jsem ráda, že toho nechal.

Postavil mě tak, abych stála čelem k němu.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se naštvaným hlasem. No skvělý. On mě tu znásilňuje, a pak je naštvanej?! To já bych tu na něj měla křičet!

„Neptal ses.“ řekla jsem potichu a dívala jsem se na podlahu. Povzdechl si.

„Znáš nějaké ….“ Vím, co chtěl říct, proto jsem ho přerušila.

„Ne…“ řekla jsem stydlivě.

„Dobře, čekej mě večer.“ řekl a rozešel se ke dveřím, z kterých pak vyběhl.

Rozplakala jsem se ještě víc. Co tu budu dělat?! Proč? Proč jsem tu skončila?! Co jsem komu udělala?

Někdo mi poklepal na rameno, čehož jsem se strašně lekla. Byla tam ta paní, s kterou jsem se ráno srazila na schodech a otevírala mi dveře.

„Co se ti stalo?“ zeptala se třesoucím se hlasem. Starost jí vyzařovala z očí. Jen jsem vzlykla a nic neříkala.

Podala mi deku a pomohla mi na nohy.