Hopeless

26. Konec týdne plného pohody

Spala jsem v posteli, tedy do té doby, než jsem uslyšela hlasité bouchnutí dveří. Vyletěla jsem do sedu a zhluboka dýchala. Kdo to byl? Prolétlo mi hlavou. A kde to vlastně jsem? Tohle není pokoj v Zaynově domě...Už vím, Niall mě včera někam vezl.

Slyšela jsem těžké dupání kroků po schodech. Kdo se sem tak žene?

Pomalu jsem si sedla a prohrábla si své vlasy. Ospale jsem si zívla a protáhla se.

Byla jsem velmi překvapená, když jsem uviděla osobu, co stojí ve dveřích. Zatajila jsem dech a s údivem otevřela ústa do tvaru O. Byl to Zayn. Co ten tu dělá?! Má být přece pryč. Tohle nedopadne dobře.

„Můžeš mi říct, co tu kurva děláš?!" křičel po mně rozzuřeně. V jeho hnědých očích jsem viděla hněv. I když teď jsem pochybovala, jestli ty oči jsou hnědé, zdály se mi spíše černé. Určitě je to tak, nebyly to ty čokoládové oči.

S pozdviženým obočím se pomalu vydal ke mně. Dělal malé kroky. Bylo to provokující a zároveň i děsivé. Dával si načas, aby mě uvrhl ještě do větší nervozity.

Jemně jsem se začala posunovat na druhý kraj postele co nejdále od něj. Jeho pohled mě ale varoval, ať to nedělám, že mi to nijak nepomůže.

„Kurva na něco jsem se ptal! Tak odpovídej do prdele!" křičel po mně. Sklopila jsem pohled a ztěžka polkla. Nevěděla jsem, jak mu mám odpovědět.

Posadil se na postel a přitáhl si mě natěsno k sobě. Mezi palec a ukazováček mi stiskl bradu, kterou mi následně zvedl. Navzájem jsme se sobě dívali do očí. Jeho oči zářily hněvem, to by poznal každý. A ty moje? Z těch vyzařoval strach. Bála jsem se. I když se mi moc nechce to přiznat, ale vybudoval si u mě respekt. A u koho by si ho nevybudoval, když na mě pořád křičí, nadává mi, dokonce mě i několikrát zbil, to že mě neustále ponižuje, tak o tom ani nemluvím.

„Nejsi schopná mi do prdele odpovědět?!"

Na své tváři jsem ucítila štiplavou bolest, hned potom i na druhé tváři. On mi dal facku.

Mírně jsem kňukla a sklopila pohled. Tohle nedopadne dobře. To je mi jasné.

„Jsi nepoučitelná děvka." odfrkl si.

„Já jsem nic neudělala." zašeptala jsem poprvé za dobu, co je tu.

„Ne? Neudělala?!" ptal se s pozdviženým obočím. Vypadalo to jako by se divil. Říkal to s tak velkou dávkou ironie v hlase, že to bylo nesnesitelné.

„Ne, nic jsem přeci neudělala." snažila jsem se obhajovat.

„Opustila si dům bez mého dovolení." řekl se svraštěným obočím. Žduchl do mě a já spadla do peřin. Pak se posadil na můj pas, ale nedosedl úplně, aby mi neublížil.

„Ale to chtěl Niall." obhajovala jsem se.

„Já vím, prdelko. Taky jsem ho za to potrestal." Na jeho tváři hrál ďábelský úšklebek, když toto říkal.

„Co jsi mu udělal?" zeptala jsem se vyděšeně.

„Nic, co by ho mohlo teď nebo ještě někdy v budoucnu bolet. Vlastně jeho už nebude bolet nikdy nic. Mrtví přeci necítí." zasmál se.

Začala jsem hystericky křičet a plakat, když mi došlo, co vlastně udělal. On ho zabil. Je to vrah.

„A chceš vědět, jak jsem to udělal? Hmmm...? Určitě ano. Usekl jsem mu jí sekerkou."

Je to psychopat! Musím se odtud dostat co nejdřív. Přece mi někdo pomůže.

„Nech mě být, ty vrahu!" křičela jsem zoufale. Snažila jsem se kopat a škrábat, ale nic nepomáhalo. Spíš ho to jen víc naštvalo.