Hopeless

38. Večeře

-Přečtěte si prosím poděkování-

„Lucy, co jsem ti říkal o otvírání těch blbých dveří?!" křičel na mě Zayn naštvaně, když jsem otevřela vchodové dveře, protože někdo zvonil.

„Promiň," špitnu potichu a ustoupím, aby si mohl popovídat s Louisem.

„Ahoj," pozdraví ho ze slušnosti Louis. Jeho modré oči mě propalují pohledem, úsměv na jeho tváři je okouzlující.

„Nazdar! Co chceš?" vyprskl naštvaně Zayn, čemuž jsem se dost divila, protože dnes měl celkem dobrou náladu.

„Přišel jsem se tě jen zeptat, jak ti je?" zašeptal trochu zaraženě, věnujíc Zaynovi jeden opovrhující pohled.

„Já sem naprosto v pohodě," odfrkl si uraženě Zayn. Jeho pohled musel být ubíjející. To napětí, které jsem mezi nimi cítila, bylo obrovské.

„Když jsi odcházel z baru, nevypadalo to tak," zasmál se uštěpačně brunet mezi dveřmi. „Ale to by muselo být něco velkého, aby Pan Malik uznal, že ho něco bolí. Nebo taky, že ty rány od Horana bolely."

„Cože?! Ty jsi se popral s Niallem?!" vykřikla jsem zděšeně hledíc na Zayna i Louise po jeho boku.

„Ty jsi se jí nesvěřil?" nadzvedl brunet obočí.

„Nebylo potřeba. Ona není má matka, abych jí musel říkat, co dělám a i kdyby byla, neřekl bych jí to." Překroutil Zayn arogantně očima.

„Ty jsi zbil Nialla?" zeptala jsem se ho se skleněnýma očima.

Chudák! Proč to udělal? Vždyť mu Niall nic neudělal. Na to je moc hodný.

„Těžko říct, kdo koho zmlátil...," zasmál se Louis. „... No, ale asi to byl Zayn, kdo Nialla zbil. Obráceně to nebylo...," potvrdil.

Malá slza se vykutálela z mého oka. Opatrně jsem si ji setřela, protože jsem nechtěla mít rozmazaný make-up.

Můj opovrhující pohled přistál na Zaynovi, který se ho snažil ignorovat. A šlo mu to až moc dobře.

„Proč jsi to udělal?" naštvání z mého hlasu přímo sršelo.

„Proč jsem to asi udělala, huh? Jen tak pro zábavu? Ne! On se na mě vrhl první. To jsem se měl nechat zmlátit, hm? Neměl si začínat!" křičel, přičemž zuřivě máchal rukama. Bylo evidentní, že mu tohle téma vadí.

„Ale on by se na tebe určitě nevrhl jen tak!" křikla jsem na něj zas na oplátku já. Propaloval mě svým uhrančivým pohledem.

„Máš pravdu, kdyby Zayn nevykládal o tom ja-," jeho monolog byl přerušen Zaynovým výkřikem: „Drž hubu!"

„Co povídal?" vyzvídala jsem. Jsem zvědavá. Co Zayn říkal? Oh, snad to nebylo to, že jsem s ním spala a to dobrovolně... To by snad neudělala, i když Zayn je prostě Zayn a od něj můžu čekat snad cokoliv.

„To, jak jste spolu spali." Toto se vydralo z jeho úst společně s vlnou nekonečného smíchu. Po Zaynovi jsem okamžitě střelila vražedný pohled. Hajzl! Moc dobře si pamatuji jeho slova. „Neboj, nechám si to pro sebe." Teď aspoň vidím, že se mu nedá věřit. A to snad v ničem.

„Tak myslím, že by to stačilo! Lucy, vem si boty! Zachvíli odcházíme," prohodil nervózně Zayn a šel si pro sako. Tak to mu jen tak nezapomenu. Jen počkej, to ti spočítám. Ještě nevím jak, ale na něco jisto jistě přijdu.

„Louisi, je Niall v pořádku?" zeptala jsem se šeptem obouvajíc si své černé lodičky na vysokém podpatku.

„V rámci možností ano, není na tom tak dobře jako Zayn, ale ustál to," prohodil s úsměvem.