Hopeless

42. Naděje

Náš život je ovlivňován chvilkovými emocemi. Štěstím, smutkem, lásko, strachem, nenávistí a v neposlední řadě, pocitem bezpečí. Všechny tyto pocity se odvíjejí od prostředí, kde jsme, od lidí s kterými trávíme čas. Je tak strašně ironické, že s jednou jedinou osobou můžeme prožít všechny tyto pocity. Na povrchu vypadáme šťastní, ale uvnitř nikdy nezapomeneme, nikdy. Naše činy jsou nesmazatelné, jak ty dobré, tak bohužel i ty špatné. Neseme si je sebou celý život, někteří se poučí, někteří své chyby však neustále opakují.

******

Teď jsem byla šťastná. Nemyslela jsem na minulost ani na budoucnost, jen jsem se snažila být šťastná. Aspoň jednou ve svém ubohém životě jsem chtěla být spokojená, bez zbytečných starostí.

"Jak ti je?" zeptal se mě Zayn, když jsem se pomrvila na sedačce. S upřímným úsměvem jsem se na něj otočila. Při zjištění, že on se také usmívá, se můj úsměv ještě více rozzářil.

"Je mi dobře, děkuju," zašeptala jsem při přímém pohledu do jeho čokoládových očí. Jeho oči jsou neuvěřitelné. Jsou jako směs hořké čokolády s čistím kakaem. Miluji, když se do nich můžu hluboce zahledět a nic neříkat. Oči jsou tím nejupřímnějším na každém člověku.

Hlavu jsem položila zpět do polštářů a spokojeně si oddechla. Je možné, že se plní přání? Asi, že ano. Ležím tu na gauči zabalená v dece a dívám se společně se Zaynem na televizi.

Když si vzpomenu jak to bylo před měsícem....

"Nebí mě," křičela jsem i se slzami v očích, když jsem ležela na podlaze u jeho nohou.

Tohle si snad nezasloužím. Co jsem mu udělala, že mě zase bije?

"Ty mi nebudeš říkat co mám dělat ty jedna ubožačko!" rozčiloval se na mě neustále.

"Prosím, vždyť jsem ti nic neudělala..." skučela jsem, když mi trhl s vlasy, které držel pevně v ruce. Skučela jsem bolestí a pokoušela se vymanit z jeho sevření. To všechno však marně.

"Čubko," vyprskl na mě, když jsem ho mírně praštila do rozkroku. Bleskově pustil moje vlasy a chytil se za postižené míso.

Jak malé štěně, které páničkovi právě ožužlalo botu jsem se krčila v koutě místnosti a žebrala ať mi neubližuje.

"Pocem!" zasyčel na mě.

Nevěděla jsem co dělat, jestli zůstat na místě, nebo jít za ním a být si jistá, že mi něco udělá. To ovšem udělá v obou případech. Co to mám vlastně za život? Bije mě jako nejakého prašivého psa.

"Neslyšela jsi?" křikl naštvaně.

"Slyšela," špitnu potichu a postavím se na nohy a vydám se jeho směrem. Mám z něj strach? Ano. Takový jako na začátku? Ne, jiný, odůvodněný.

Hned jak k němu přijdu dostanu facku......

Zatřesu hlavou nad těmi nemilými vzpomínkami, které se snad nebudou opakovat. Nechci být znovu jeho otloukací panenka.

****************

"Umíš vařit?" zeptá se mě se smíchem.

"Jistě, že ano," zasměju se nad svojí zdvořilostí a seskočím z linky a jdu mu na pomoc.

"Tak co si uvaříme?" zeptá se mě vážně. Totot mi připomíná, jak jsem vařila a Niallem. Bylo to super. Hlavně on byl super. Nemusela jsem se ničeho bát, možná tak Zaynova návratu, ničeho jiného. On byl na mě hodný, milý a taky tak starostlivý. Užívala jsem si s ním každou chvíli. Chtěla bych ho zase vidět, promluvit si s ním, svěřit se mu. On by mi se vším pomohl, viléčil by mě a taky by v první řadě nikdy nikomu nedovolil aby mi ublížil. Já to vím. On by se mě zastal.