Hopeless

1.Jak mohl?

Seděla jsem na posteli a četla si knihu. To byla moje nejoblíbenější činnost. Miluju čtení knih. Je to jediný způsob, jak uniknout od kruté reality.

Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Abych si pročistila hlavu.

Zvedla jsem se z postele a oblékla si mikinu a úzké džíny. Na to jsem si ještě dala svetr, aby mi nebyla zima.

Vyšla jsem z pokoje a uviděla jsem otce sedět u televize, proto jsem se rozešla jeho směrem, abych mu oznámila, že se jdu projít ven.

„Tati, jdu se projít.“ Řekla jsem mu a doufala, že mi to nezatrhne. Podíval se na mě svým pronikavým pohledem. Nejspíš přemýšlel, jestli mě má pustit.

„Tak dobře, ale ať jsi do sedmi doma, jinak si mě nepřej!“ Řekl výhružně a já jen přikývla. Rozešla jsem se ke vchodovým dveřím, kterými jsem prošla a následně je za sebou zabouchla. Namířila jsem si to dolů ze schodů.

Když jsem vyšla na ulici, otřásla jsem se zimou. Asi jsem si měla na sebe vzít ještě něco teplejšího. No, nebudu se vracet, protože otec by mě znovu nemusel pustit.

Rozešla jsem se směrem k parku. To je mé oblíbené místo. Ráda pozoruji děti a jejich maminky, jak si spolu hrají. To já jsem skoro nezažila. O maminku jsem přišla v šesti letech kvůli mému bezohlednému otci, kterého nenávidím z celého svého srdce. To on mi zničil celý život. Přišla jsem kvůli němu o všechno. Ale i přesto s ním musím zůstat. Nemám kam jinam jít, nemám nikoho kromě jeho.

Než jsem se nadála, tak jsem se procházela parkem plným malých dětí a jejich rodičů. Posadila jsem se na lavičku a pozorovala malou holčičku, jak spolu se svými rodiči pouští draka. Nádherně se u toho smála, ten její krásný úsměv. Z očí se mi začaly kutálet slzy, jako vždy, když se takhle dívám na malé šťastné děti. Já tohle nikdy nezažila.

Ani jsem se nenadála, a už se začínalo stmívat. Park se začal vylidňovat a já se rozhodla, že bych taky měla jít domů. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že mám jen čtvrt hodiny na to, abych došla domů. Což je dost špatné, protože cesta domů od parku trvá rychlým krokem dvacet minut. Proto jsem se rozběhla, abych to stihla a otec mě nezbil.

Přiběhla jsem před dům celá udýchaná a zpocená, zbývaly mi už jen tři minuty. Rychle jsem se rozběhla po schodech nahoru a v kapse hledala klíče.

Odemkla jsem a sundala si boty. Zamířila jsem si to rovnou do obývacího pokoje za mým otcem, abych mu mohla oznámit, že jsem doma.

Když jsem vešla do obývacího pokoje, tak mě čekalo překvapení. Otec tam seděl s dvěma muži. Tomu staršímu, který seděl blíž k otci, mohlo být tak 50 let. Měl mírně šedivé vlasy a jemné strniště na bradě. Ten druhý byl mladší, mohl mít tak 30-35 let. Měl hnědé vlasy a bylo vidět, že pravidelně chodí cvičit, protože měl svaly.

„Lucy, prosím, posaď se.“ Řekl otec a poklepal na místo mezi ním a tím cizím mužem. Váhavě jsem se dala do pohybu a sedla jsem si mezi ně.

„Ví o tom?“ Zeptal se muž vedle mě. O čem mám vědět?

Otec záporně zakýval hlavou.

„To nevadí.“ Řekl muž vedle mě.

„Lucy, ty teď půjdeš s námi.“ Řekl ten muž vedle mě. Co? Proč bych s nimi měla jít? Nikam s nimi nepůjdu!!

„Co? Ne! Nepůjdu!“ Řekla jsem dost zoufale a podívala se na svého otce. Doufala jsem, že mi vysvětlí, co se tu děje.

„Ale půjdeš.“ Řekl ten muž docela dost klidně.

„Nikam s vámi nepůjdu!“ Řekla jsem a zvedla jsem se z pohovky. Chystala jsem se k odchodu do svého pokoje, ale zastavila mě ruka na mém zápěstí.