Hopeless

2. Pravidla

„Ahoj.“ řekl pan Malik s vřelým úsměvem na tváři.

„Nazdar, co chceš?“ řekl, a pak se podíval na mě. Evidentně si mě přeměřoval.

Je docela hezký. Má černé, vyčesané, havraní vlasy a čokoládové oči. Ty oči jsou opravdu úžasné! Další věc, které jsem si okamžitě všimla – ani nevím proč – byly rty. Měl je světle růžové a plné. Dále jsem si všimla, že měl propíchnuté obě dírky na náušnice, což jsem u chlapců moc často neviděla. Najednou se postavil, byl o dost vyšší než já!

Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsou si ti dva podobní. Možná to je jeho syn či synovec, anebo nejsou vůbec příbuzní.

„Přivedl jsem ti dárek.“ řekl a popostrčil mě dopředu. On o mně mluví jak o nějaké věci! Já a dárek?! Nechce mi na hlavu rovnou přivázat mašli?!

„Já žádnou podělanou kurvu nechci!“ řekl dost ostře. Au…To bolelo! Pomyslela jsem si.

„Ale no tak, ona není kurva!“ oponoval mu.

„Vážně?“ zeptal se posměšně a já jen tupě přihlížela jejich rozhovoru.

„Jistě, tahle ti zůstane, i potom co ji přefikneš.“ objasnil. Jo, já s ním zůstanu. Ach jo. Počkat!! Co to říkal?! I potom co mě co?! Ne, ne, ne!! Já s ním spát nebudu!!

„A na co mi tu bude?! Bude mě tu jen otravovat!“ vykřikl ten mladík.

,,Nebude.“ Řekl pan Malik. „Bude tě na slovo poslouchat…“ Nebudu, pomyslela jsem si. „..bude dělat, co jí řekneš…“ Nebudu. „…a pokud ne, můžeš jí potrestat!“ dokončil svůj monolog. Tak tohle se mi vůbec nelíbí! Mě nebude nikdo bít a já nebudu poslouchat ani jednoho z těch idiotů!

„Dobře, beru!“ řekl bez zájmu.

„Pokus se jí nezabít.“ Řekl pan Malik. Tak po téhle větě jsme dostala ještě větší strach.

„Sbohem!“ rozloučil se pan Malik a odcházel. Já se na něj podívala pohledem stylu: ´Prosím, nenechávejte mě tady´, ale on se jen usmál a odešel. Nechal mě tu stát jen s…No jo, jak se vlastně jmenuje?

Zhluboka se nadechl a vydechl, pak se na mě podíval. Udělal jeden krok ke mně a já automaticky couvla, nad čímž se uchechtl.

Udělal další krok a já automaticky couvala. Udělal další krok. Já chtěla také udělat další dozadu, ale nepovedlo se to. Zastavila mě zeď. On udělal ještě pár kroků a byl asi čtvrt metru ode mě.

„Jak se jmenuješ, maličká?“ zeptal se mě. Chtěla jsem mu odpovědět, aby na mě pak nekřičel, ale nešlo to. Stáhlo se mi hrdlo a já jsem nemohla promluvit. Vlastně jsem se nemohla ani hnout, neboť mě paralyzoval strach. Srdce mi zběsile bušilo oproti hrudníku.

„Jak se jmenuješ, maličká?“ zopakoval už více naléhavě, ale u mě to mělo pořád stejný výsledek.

Ani nevím, proč z něj mám strach. Možná proto, že jsme tu jen my dva. Může mi jakkoliv ublížit, nebo mě znásilnit. A to, co řekl pan Malik, mě děsí: „Pokus se jí nezabít.“, proběhlo mi hlavou.

„Jak se kurva jmenuješ, ty malá mrcho?“ vykřikl a já dostala ještě větší strach.

Otevřela jsem ústa, že řeknu své jméno, ale nic z nich nevyšlo.

Už stál natisknutý těsně na mně, a tak mi bránil v sebemenším pohybu. Pohladil mě po tváři a těsně u ucha zašeptal: „Jestli mi to kurva okamžitě neřekneš, tak tě přetáhnu teď a tady na tomhle podělaným konferenčním stolku!“ řekl výhružně. Já si byla vědoma toho, čeho je schopný.

„L-Lucy.“ Šeptla jsem téměř neslyšně. On to však slyšel a odtáhl ode mě svůj obličej.

„Příště kurva odpovídej napoprvé! Je ti to jasné?!“ řekl a já jemně přikývla.

Chtěla bych taky vědět, jak se jmenuje. Bohužel nemám odvahu, se ho na to zeptat. Přeci mu nebudu vykat, teda doufám, že to nebude chtít, pokud jo, tak mu samozřejmě vykat budu. To bude něco. „Dobrý den, pane. Prosím to ne, pane nebo přidejte, pane!“ Počkat?! Jak mě to poslední vůbec napadlo?! Nad čím to vlastně přemýšlím?!

Zeptám se ho. Jo, zeptám! Zvládnu to!! Jo tak se ptej, Lucy!

Ani jsem si nevšimla, že si šel sednout zpět na gauč a já tu stojím jak trubka.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se potichu.

Jen se uchechtl a odpověděl: „Zayn.“

„Pojď sem.“ řekl a poklepal rukou vedle sebe. Už jsem nebyla tolik paralyzovaná. Strach jsem pořád měla, ale už ne tak velký. Sedla jsem si co nejdál od něj.

„Pojď blíž!“ řekl, a tak jsem se posunula asi o centimetr.

„Ještě!“

„Ještě!“ vykřikl a následoval další centimetr.

„Kurva, ty mě chceš vážně nasrat, že?! Řekl jsem, že si sedneš sem a ty si sedneš tam, hned teď si sedni sem!“ křičel, proto jsem si sedla na místo, které mi ukázal a dívala jsem se na své nohy.

„Podívej se na mě!“ přikázal, a tak jsem to udělala. Nechtěla jsem ho zbytečně moc naštvat.

„Takže si ujasníme pravidla, jasný?!“ oznámil mi a já jen němě přikývla.

„Tak pravidlo číslo jedna. Nepokoušej se utéct! Nepovede se ti to!“ řekl a díval se mi do očí. Asi má pravdu, jak by se mi to mohlo povést? Přes tu obří bránu se rozhodně nedostanu.

„Za 2. budeš mě poslouchat na slovo! Tím chci říct, že když ti řeknu, aby ses svlékla, tak to bez okolků uděláš! Budeš nosit oblečení, které ti určím! A další takový sračky! Ale když ne, tak tě potrestám! A věř mi, že to pro tebe příjemný nebude!“. Jakmile dokončil svůj monolog, tak se mi sevřelo hrdlo a začalo se mi ztěžka dýchat. Radši jsem jen mlčela.

„Zkráceně řečeno, budeš dělat to, co ti řeknu! Kdybych ti teď řekl: ´Opři se o stolek´, abych tě přetáhnul, tak ty to uděláš! Jasný?!“ řekl. Já jsem jen tupě zírala před sebe. On je děsnej, nedokážu s ním být. Myslí jen na to jedno a já ho rozhodně poslouchat nebudu!

„Jasný?!“ zopakoval svojí otázku, když jsem nereagovala.

„T-to n-n-nejde, n-nemůžu.“ řekla jsem koktavě.

„Ale můžeš, půjde to. Neboj se, já tě naučím poslouchat.“ řekl a pohladil mě po tváři. No právě toho se bojím. Jak mě to chce naučit?! Já nejsem pes, abych ho poslouchala na slovo!!

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ řekl a zvedl se. Já jsem ho poslušně následovala. Co vím, možná ze mě udělá poslušnou holku – no spíš děvku-jak on si přeje. 

-----------------------------------

Zdravím vás s novým dílem :)

Tak co říkáte na nový díl?? Co si Zayn myslí o Lucy? Bude Lucy Zayna poslouchat? Smíří se s tím, že bude muset být se Zaynem?

Zayn --------->

Moc jste mě potěšili s voltes a kometama u minulé části, jsem za ně moc ráda.

Budu moc ráda za každé voltes a každý komentík!!

I Love You 

Lucy :*