Hopeless

21. „Jsi roztomilá, když se červenáš."

Zayn se až nemile ušklíbl. „Víš, Lucy, teď bych tě v tom mohl nechat až do pondělí. Mohl bych tě nechat přemýšlet o tom, co jsi udělala špatně, a proč jsem to udělal. Ale víš co? Já to neudělám. Budu ten hodný.“ promluvil s výsměchem, který byl tak strašně viditelný. „Ty jsi mě a Harryho za dveřmi poslouchala, že ano?“ otázal se na věc, na kterou znal odpověď předem.

Jemně jsem přikývla a nadále se mu dívala do jeho očí. Nevypadal nějak naštvaně, spíše pobaveně, což se mi zdálo až nadmíru podivné.

„Moje milá, hloupoučká Lucy. My jsme se nebavili o tobě, prdelko.“ vysmál se mi.

Jak to myslí?! Já je přece slyšela! Bavili se o mně. Jestli se opravdu nebavili o mě, tak o kom?!

V tuto chvíli mi svitla naděje. Ani za nic bych nechtěla být u Harryho. Podle mého mínění je horší jak Zayn. A to je co říct.

„Takže ty jsi mě neprodal Harrymu?“ zeptala jsem se nevěřícně chlapce, který pořád seděl na mé pánvi. On se ke mně sklonil a odstranil vlasy z mého obličeje. Poté mi věnoval letmý polibek na čelo, který mi mimochodem ani trochu nevadil.

„Ne neprodal. Na to jsem si tě ještě málo užil, prdelko.“ zasmál se.

Ani nevím proč a vlastně ani, jak jsem to udělala. Seděla jsem a objímala Zayna. Bylo mi naprosto jedno, jak strašně ho nesnáším, ale potřebovala jsem ho obejmout. Zamokřila jsem mu jeho košili svými slzami. To mi bylo však naprosto ukradené.

Na Zaynovi bylo vidět značná dávka překvapení z mého činu. Za chvíli překonal svoje překvapení a položil jeho mohutné ruce na má záda, která začal jemně hladit.

Byla jsem strašně šťastná, že nejdu k Harrymu. Ne, že by to u Zayna byla nějaká výhra ale i tak. Ze srdce mi spadl obrovský kámen úlevy. Zayn je sice idiot, ale Harry je horší. Navíc se musím přiznat. Na toho idiota, co teď objímám, jsem si celkem už zvykla. I přesto bych neměla nejmenší problém se rozběhnout ke dveřím a zdrhnout, až na to že by se mi to nepovedlo, plus Zayn si mě pořád hlídá.

Řekla bych, že jsem nás oba zmátla svým činem. Teď tu pro mě byla ale důležitější věc. „O kom jste se teda bavili?“ zeptala jsem se a podívala se mu do očí.

„Tomu bys asi nevěřila.“zasmál se. Mírně jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla podívat do očí. Svým pohledem jsem přímo žebrala o odpověď, kterou jsem i po čase dostala. „Bavili jsme se o mojí, teda za chvíli Harryho lodi.“ Po jeho odpovědi jsem dokořán otevřela ústa a vyjeveně na něj koukala.

„Ale vždyť Harry říkal, že jí přehne a vyšuká z ní duši.“ namítla jsem nechápavě.

„Ale to se bavil o nějaké děvce, co si tam vezme.“ zasmál se mi.

Zhluboka jsem se nadechla a lehla si. Byla jsem celá rozklepaná. Nechápala jsem, proč tedy nechtěl, abych poslouchala, o čem si tam budou povídat.

„A proč jsi tedy nechtěl, abych ten rozhovor slyšela??“ zeptala jsem se nechápavě. Jsem z něj zmatená.

„To co jsem nechtěl, abys slyšela, jsi neslyšela.“ pronesl s úsměvem na tváři. Takže jsem to nejdůležitější neslyšela, a ještě jsem ze sebe udělala krávu. Výborně!

„Víš, že tě budu muset potrestat?!“ zeptal se mě s pozdviženým obočím, což mě neskutečně provokuje. Je to vyzývavé a přitom vážné.

Za co zase potrestat?! Vždyť jsem nic neudělala! Co má pořád s tím trestáním?! On si určitě užívá to, že mě může bít. Jsem z něj zmatená. Hlavně z jeho chování. Je strašně bipolární. Také je arogantní – což mi hodně vadí.