Hopeless

28. Návrat

Zayn's point of view

Po nekonečných 3 hodinách v letadle jsem se konečně dostal na čerstvý vzduch.

Když jsem vyšel z budovy letiště, ihned jsem se vydal na parkoviště k mému autu. Zastavil jsem se před černým Range Roverem a odemkl ho.

Otevřel jsem kufr svého auta a hodil do něj dva zatraceně těžké kufry. Rozešel jsem se k místu řidiče, kam jsem se také posadil. Zasunul jsem klíčky do zapalování, otočil jsem s nimi a rozjel se směrem domů.

Už se celkem těším, až uvidím Lucy. Nebo se spíš těším na to, co spolu budeme dělat. Už jsem čekal dost dlouho! Nechal jsem ji si zvyknout dost dlouho. Myslím, že až příliš dlouho. Možná to je tím, že je panna. Takovou holku jsem zatím 'nedostal'. To jak vždy prosí, žebrá, abych ji nechal jít. Ty její skleněné očí, kterými se na mě smutně kouká. Vždy se rozklepe, krčí se přede mnou. Nutí mě si myslet, že to co dělám je špatné. Já si to ale myslet nechci! A také si to nemyslím! To, co dělám, není vůbec špatné! Každý bohatý člověk tohle dělá. Já jí vlastně dávám šanci na lepší život. Kdyby neskončila u mě, její otec by jí prodal do bordelu. Dlužil obrovské peníze a tím, že Lucy prodal mě, měl šanci je všechny splatit. Vážně příšerný otec. Prodat svoje jediné dítě, to chce odvahu...

Bylo něco před 8 hodinou. Díky tomu, že se teď všichni na poslední chvíli hrnou do školy a do práce, vznikla zácpa. To dám Harrymu ještě sežrat! Ten idiot mi koupil špatný letenky. Měl jsem mu chuť zakroutit krkem, ale aspoň se ochotně nabídl, že pohlídá Lucy. Možná až moc ochotně, proto jsem teď značně nervózní. Harryho znám a vím, že by neměl nejmenší problém -stejně jako já- Lucy ohnout v kuchyni o stůl a přefiknout jí. Vím, že se mu Lucy líbí, protože se mě ptal, že až se jí budu chtít zbavit, jestli by mi s tím pomoc.

Zácpa se konečně snad po nekonečné půl hodině pohnula a já mohl pokračovat v cestě domů. S myšlenkami, které mířily jen na jednu věc. Po únavném pracovním týdnu jsem nemyslel na nic jiného. Opravdu není nic úžasného sedět 5 hodin zavřený v místnosti se starými dědky. Nemluvili jsme o ničem jiném než o našich firmách. I když ta, kterou jsem tam zastupoval já, ještě z části patří otci. Podle mého názoru nebude trvat dlouho a přenechá mi jí. On už na to nemá. Ztratil ten ráz, který je potřeba k vedení firmy, nemá tu jistotu a sebedůvěru, což jsou věci, kterými já přetékám.

Konečně po zdlouhavé a únavné cestě jsem dorazil k mému domu. Když jsem se podíval na hodiny a viděla, že mi cesta trvala hodinu a půl, byl jsem dost naštvaný. Vystoupil jsem z auta a vydal se domů, o kufry se starat nemusím, donese mi je někdo ze služebnictva. Otevřel jsem dveře a jediné co jsem mohl slyšet, bylo velmi znepokojující ticho. Nic jsem neříkal a vydal se dál do domu. Prošel jsem obývákem, ale nikdo tam nebyl. Vše bylo na svém místě, uklizeno tu bylo jako obvykle. Jen jsem nad tím pokroutil hlavou a vydal se do kuchyně. Tam už jsem s hledáním uspěl. Našel jsem tam mojí malou brunetku.

Když jsem zavřel dveře, tak se na mě otočila. Chtěla něco říct, ale když uviděla, že tam stojím já a ne Harry, rozmyslela si to. Její zorničky se rozšířily a měl jsem pocit, že uskočila mírně dozadu.

"Ahoj, Lucy!" přivítal jsem jí a čekal jsem, že mi to oplatí. Jenže ona se na mě dívala vyděšeným pohledem, jako bych jí něco udělal.

"A-a-aahoj." zašeptala zděšeně a nespouštěla ze mě svůj pohled. Jako by se ke mně bála otočit zády. Bála se snad, že jí ublížím?

Udělal jsem pár kroků směrem k ní, na což ona reagovala tak, že okamžitě začala ustupovat. Její tělo se začalo mírně klepat. Teď už jsem si nemyslel, že je vystrašená, už jsem to věděl.