Hopeless

31. Drzá? Radši ne...

NEKONTROLOVÁNO!

"Ať si nasere!" vykřikla jsem na Amandu, když my byla oznámit, že mám jít dolů za Zaynem. Od rána jsem nevyšla z pokoje. Ani na snídani, a ani na oběd. Jestli si myslí, že kvůli němu vylezu, tak se šeredně plete. A mám k tomu víc důvodů. Zaprvé jsem na něj neskutečně naštvaná. Zadruhé, nedá se překonat ta obrovská bolest v podbříšku. Je to strašné.

"Ale Lucy," povzdychla si Amanda. Obě dvě jsme věděly, že když mu to Amanda řekne, budu mít problémy, ale mě to bylo jedno. Už nemám co ztratit, výjimkou je však můj život.

"Prostě mu to řekni," rozkázala jsem. Pomalu jsem zavřela oči, čímž jsem jí dala najevo, že se s ní o tom nehodlám už bavit.

Trvalo jen chvíli než jsem uslyšela prudké otevření a následně i křik osoby, která se sem přiřítila. "Co si o sobě myslíš?"

"Co se děje?" zeptala jsem se naprosto klidným tonem, což ho očividně překvapilo. Když jsem otevřela oči a podívala se na něj, měl pozvednuté obočí a díval se na mě pohledem, kterým říkal 'to myslíš vážně?!'.

"Jak, že nemáš náladu za mnou chodit? Můžeš mi to vysvětlit?" křičel na mě rozčíleně, až mu naběhla žilka na čele.Musela jsem se zasmát jeho rozčílenému tonu, ale to ho nejspíš naštvalo ještě více.

"Já jsem ti, ale tohle nevzkázala," konstatovala jsem. Zayn se na mě udiveně podíval. Asi nevěřil, že by mu Amanda lhala.

"A co jsi teda vzkázala?" zeptal se mě nezaujatě. Chtěla jsem se zvednou do sedu, ale při prvním pohybu jsem si to rozmyslela a radši zůstala schoulená v klubíčku. Bolest ze včerejšího sexu přetrvávala až do teď, naštěstí už to nebylo tak strašné.

"Vzkázala jsem ti ať si nasereš," zamumlala jsem zničeně. Zayn se na mě jen pobaveně podíval, jako bych mu teď řekla nějaký vtip. Se smíchem se posadil na kraj postele a nevěřícně se na mě díval.

"To jako vážně Lucy? Budeš teď na mě drzá, aby jsi si něco dokázala? Budeš si hrát na zlou a neposlušnou holku, kterou nic neporazí a pak po nocích budeš plakat v pokoji? To není dvakrát dobrý nápad. Věř mi, ty na takovíhle hry nemáš." smál se mi. Měl pravdu. Snažila jsem se si něco dokázat. Abych si nepřipadala tak poražená, bezmocná a zbytečná. Do včerejšího večera jsem měla panenství a to ztratíte jen jednou. Včera jsem podle mě neztratila jen tu jednu věc, ztratila jsem i hrdost. To, že jsem se nechala a nebojovala jsem bylo..... bylo, já nevím jak to vyjádřit, prostě jsem se v sobě zklamala, znovu.

"Tak co? Budeš v tomhle 'boji' pokračovat nebo budeš hodná holka? Vyber si! A podle toho taky náležitě reaguj," je jasné co tím myslí. Buď se mu omluvím a nejspíš to bude v pořádku nebo ho pošlu do prdele a on mě zase na tu prdel dá pár ran. Tak co mám dělat? Bohužel on má pravdu. Já nejsem dost silná hrát a vyhrát tuhle hru.

"Omlouvám se..." zašeptala jsem a zavrtala hlavu více do polštáře. Na své hlavě jsem ucítila dotyk Zaynovi dlaně. Jemně mě hladil po hlavě a já mohla čekat jen dvě reakce, ta první je, že se mi vysměje a bude mě po té hlavě jen hladit, ta druhá, více nepříjemná je, že mě chytí za vlasy a bude mě za ně tahat. Já osobně doufám v tu první variantu.

"Tak příště nic takového nezkoušej , ano?" zeptal se a dychtivě čekal na mojí odpověď. Potichu jsem si posmrkla a 'vytáhla' hlavu z polštáře. Potichu jsem zašeptala 'ano' a vrátila hlavu do původní polohy.

"Ale no tak Lucy, co se děje? Proč jsi tak smutná? Stalo se snad něco?" ptal se mě. Podívala jsem se na něj jako na idiota. Když jsem si myslela, že je chytrý, tak jsem se sakra mýlila. Je to idiot! Jak se mě na tohle může ptát?!