Hopeless

41. Klesám ke dnu

Potichu jsem posmrkla a i nadále nechala svůj pohled upřený na osobě ležící vedle mě. Vypadal tak nevině. Tak křehce a zároveň nezničitelně. Jeho ústa byla mírně otevřena a sem tam z nich vyšlo tiché zachrápání, které za doprovodu tikání hodin byly jediné zvuky prolomujíc ticho v místnosti. Jeho oči byly zavřené, jak jinak, když spal. Husté řasy lemující jeho oči dodávaly na roztomilosti jeho vzhledu. Pár vlasů ledabyle spadených do jeho obličeje ani trochu nekazily jeho vzhled. Člověk by řek, že je tak roztomilý, nevinný, krásný, že by nedokázal ublížit ani mouše. Ale já vím opak. Vím, jak krutý a bezcitný dokáže být.

Často už jsem viděla jeho jemnou a roztomilou tvář se změnit na naštvanou a nemilosrdnou. Už tolikrát mi ublížil. Jak fyzicky, tak psychicky. Jeho rány jsou vždy tvrdé a neúprosné, pouze plní svůj účel, kterým je mi ublížit, zranit, pokořit.

Potichu si zívnu nad mírou únavy, která pohlcuje mé tělo. Jak ráda bych teď spala, ale nemůžu. Bolest, kterou cítím na mém zadku, mi to nedovolí. I když ležím na břiše a snažím se na to nemyslet, mé tělo mi nechce dovolit usnout. Jako kdyby jsem měla být neustále ve střehu a chránit se před osobou ležící vedle mě. Ale to já nedokážu. Nejsem silná jako on. V tomto ohledu nemám šanci. Je to tak, jak to říkal můj otec. Jsi ubohá! Až jednou budeš s nějakým mužem, bude si s tebou pohrávat, jak bude chtít. Ty tomu nezabráníš! Protože jsi slabá. Jsi slabá stejně, jako byla tvoje matka. Jsi slabá, zbytečná, ubohá, prostě k ničemu! Vždy jsem nad jeho slovy brečela. Nevěřila jsem jim; nechtěla jsem, ani jsem nemohla. Ztratila bych tak naději na budoucnost, na dobrou budoucnost. Až teď si ale uvědomuji, jak jeho slova byla pravdivá. A to bolí.

Ani jsem si to nestihla uvědomit a slzy mi začaly stékat po tvářích. Staré vzpomínky a rány se mi znovu začaly vybavovat. Zabořila jsem obličej do polštáře ve snaze utišit mé vzlyky, které se rozléhaly po pokoje.

***

Unaveně jsem zamrkala očima, když se postel vedle mě prohnula. V noci jsem musela usnout, když jsem plakala.

Potichu jsem zaskuhrala, když ze mě někdo odkryl peřinu. Zachvěla jsem se, když moje kůže přišla do kontaktu se studeným okolním vzduchem. Okamžitě mi naskočila husí kůže, která jen tak nezmizí.

Dvě ruce, které mě chytily za boky, mě postavily, čímž mě přinutily udržet se na mých rozklepaných nohách.

„Proč se tak klepeš?" promluvil mně již tak známý hlas, tentokrát však byl více chraptivý. Nejspíš proto, že se před chvílí probudil.

„Je mi zima," zašeptala jsem rozespalým hlasem.

Byla jsem překvapená, když se mých ramen dotkla jemná látka. Pootočila jsem jemně hlavu a tak jsem mohla vidět, že mi Zayn obléká jeho bílou košili. Překvapeně jsem zamrkala, ale nebránila jsem se tomu, když mi zapínal postupně všechny knoflíčky, dokud jsem nebyla v košili zcela zahalena. Sahala mi zhruba do půlky stehen a rukávy mi byly tak značně delší.

Jeho ruce opustily má ramena, když se vydal pryč z místnosti. Tak tohle jsem moc nepochopila. Povzdechla jsem si a nechápavě se dívala na dveře, jako by mě pak snad mělo dojít, proč mě Zayn vzbudil a pak si jen tak odešel.

Jen jsem si nad tím povzdechla a rozhodla se ustlat postel. Aspoň něco udělám.

„Pojď!" uslyšela jsem za sebou Zayna si těžce povzdechnout. Okamžitě jsem se mu otočila čelem a vydala se za ním potom, co mi pokynul rukou.

Včera si u mě znovu vybudoval pořádný respekt. Dlouho mě nikdo takhle nezbil a byla jsem za to ráda. On to, ale změnil a ukázal mi, kdo tu rozhoduje, velí. Kdo je tu prostě pán. A já to nejsem...