Odpouštím Ti naposled

Vrať se mi!

David seděl v kumbále a jako vždy přemýšlel, kde ještě nehledal. Co přehlédl, kdo ještě by mu mohl říct, kde Mery je. Uběhly čtyři roky a ona se ani jednou neozvala. Ptal se, křičel, vyhrožoval, snažil se zjistit, kde je tak zoufale, že na následky nemyslel. Volal Slavíčkové do Prahy, dokonce se spojil i s Krutinovou v Kanadě, ale nejen, že mu neřekla kde jsou, ale ani mu neřekla, kde přesně bydlí ona. Davidovi bylo naprosto jasné, že je Mery v té Kanadě s ní a měl taky podezření, že u jejich video hovoru Mery byla, protože se Krutinová pořád nervózně ošívala a neustále koukala někam za kameru. Davida přímo ubíjelo, co mu Mery provedla. Volal jí snad tisíckrát. Psal jí zprávy prakticky od chvíle, kdy se dozvěděl, že odletěla. Ale nikdy nepřišla žádná odpověď.

"Mery, ozvi se!"
"Tohle nemůžeš, vrať se zpátky a promluvíme si!"
"Nemůžeš se sebrat a odvézt moje dítě, to je od Tebe pěkně sobecký! Okamžitě se vrať. Tohle přece není Tvůj styl!!!"

Prvotní zprávy byly vyvolávány vztekem, byl na ní tak naštvaný, že byl spíš příkrý než naopak. Až časem si začal uvědomovat, jak se mu po ní stýská.

"Mery, prosím Tě, zavolej mi."
"Řekni mi aspoň, že jste oba v pořádku. To můžeš, ne?"
"Já Ti všechno vysvětlím, budeme rodina. Všechno napravím"
"Miláčku, vrať se mi, prosím."

Bylo až k neuvěření, že takové zprávy ze sebe dostal David Hofbauer, nicméně odpověď nikdy nedostal a aniž by to věděl, ani nemohl. Mery zprávy nikdy nedostala. Telefon vypnula a už ho nezapnula. V Kanadě si pořídila nové zahraniční číslo, které používala tam. Nechtěla riskovat, že si přečte zprávy nebo zvedne telefon. Uvidí jeho zprávy nebo uslyší jeho hlas. Hned by se vrátila, a to nemohla připustit.

David byl zoufalý. Už nevěděl, co dál. Mery neřekla o místě svého pobytu ani vlastnímu tátovi nebo Bíbě. Byla šikovná. Dokázala se mu úplně ztratit. Jeho dítěti už jsou tři roky. Už musí mluvit a začít chápat, co se kolem něho děje a taky chápat, že má jen maminku a tátu nikde. Začal pomalu ale jistě ztrácet naději, že je ještě někdy uvidí. Seděl v kumbále a přemýšlel, když tam vtrhl Roman. Jeho nejlepší přítel, který se krátce po narození malé Vilkinové oženil s Meryinou nejlepší kamarádkou.

"Zase se lituješ, David," řekl mu uštěpačně Roman.
"Tobě se to kecá, Ty máš svojí ženu a dceru pořád u sebe," odsekl David.
"Máš pravdu, nedokážu si asi představit, jaký to je, když Ti odjede žena, která čeká Tvoje dítě a Ty o nich nic nevíš. Jestli jsou v pořádku, jestli je to malé zdravé, jestli mu nic nechybí, jestli je to on nebo ona. To musí být asi těžký," řekl Roman a posadil se vedle něj. David jen přikývl.
"No...," pokračoval Roman: "to ale nic nemění na tom, že si čtyři roky ve vztahu s jednou sestřičkou, které si Ty sám dal přednost před Mery. Každý Tvůj chybný krok může Šárce ublížit. Měl by sis dávat pozor na reakce ohledně Mery."

"Já jsem Šárce nikdy nelhal, Romane, ona ví, že miluju Mery a že to tak vždycky bylo, mluvili jsme o tom. Řekl jsem jí, že jí mám rád, ale Mery je prostě Mery a je matkou mého dítěte, ať se zdejchla kamkoli. Šárka ví, že jí hledám. Nikdy jsem jí nelhal. A vůbec.... Jakou přednost před Mery, prosim Tě..." Vztekal se David: "Já jí neodstrčil. Neřekl jsem jí, že jí nemiluju, že miluju jinou, nepopíral jsem otcovství. Ten kdo někoho odkopl, byla Mery, už si zapomněl?"
"To sice ano," uznal Roman: "ale moc dlouho si v očích Mery asi netrpěl, když sis nabalil Šárku prakticky přes noc."

"Si na mojí straně nebo ne?" Divil se David.
"Tohle na mě nezkoušej, David. Nebudu si vybírat mezi Tebou a Mery. Já jen říkám, že to není jen její vina, oba na tom máte svůj díl viny. Ona především neměla utíkat a Ty si s novým vztahem mohl taky chvilku počkat než se před ní promenádovat s novou ženskou po urgentu, provokovat jí výletem do Paříže, obviňovat jí z mesiášských komplexů.... Mám pokračovat?"
"Co Ty si všechno nepamatuješ, ty vole," Řekl David a naštvaně odešel z kumbálu.