Odpouštím Ti naposled

Dva malí šmíráci

David chodil k Mery a dvojčatům skoro každý den. Chtěl, aby si na něj děti začaly zvykat. Někdy Mery byla s nimi, někdy s nimi byl sám, podle situace. Davídek začal Davida hodně dobře přijímat, chvílemi měl sice chvilky, kdy se mu táta nelíbil, opakovaly se ale čím dál tím méně. Mery připravovala večeři a David byl s dětmi v obýváku. Míchala polévku v hrnci a u toho si zpívala písničku 'Tam za řekou' z filmové pohádky Princezna zakletá v čase. Byla to novinka ten rok, kdy odjížděla do Kanady, a Mery si jí oblíbila. Vždycky byla pohádková, nedokázala si představit neděli bez toho, aniž by si alespoň jednu nepustila. Když kdysi žila s Davidem, pouštěla si je do uší, když byl doma. On na takové věci jako pohádky opravdu nebyl. Mery se ušklíbla mezi slokami.
"Teď se bude muset přizpůsobit, docela se divím, že mu z těch kreslených pohádek už nehrabe po těch několika dnech strávených s dětmi," pomyslela si.
Mery polévku osolila a ochutnala, než pokračovala v míchání a zpívání.

'Tam za řekou, kůň uhání,
má nad hřívou, těžký stín. 
Snad otec svého syna zachrání,
před křídly, co bijí níž, stále níž.'

Najednou jí něčí ruce obepnuly tělo a propletly se na jejím břiše. Mery se usmála opřela se o Davida a dovolila mu políbit jí na krk. Měla na sobě bílý těsný nátělník a přes něj volný svetr s jedním odhaleným ramenem. David se o něj opřel bradou, až Mery cítila, jak jí jeho strniště škrábe na kůži. Chvíli koukal do hrnce a pak Mery políbil na holé rameno.
"Přestaň s tím," zasmála se.
"S čím?" Zeptal se potutelně a dělal, že vůbec neví, o čem mluví.
"Ty víš, nedráždi mě." Zasmála se znovu. Pohladila ho ale rukou po levé tváři a pravou mu opřela o tu svou. Zase cítila jeho strniště, tentokrát na své tváři, a užívala si těch pár vteřin, kdy byli sami: "Radši se vrať k dětem, objevují se často tam, kde to nejmíň čekáš," řekla mu nakonec. A jen co to dořekla, zaslechla dětský chichot ode dveří. David se k nim nejdřív neotočil.
"Mám takový dojem, že máš pravdu. Nejsme tu sami." Zasmál se a oba se otočili k dětem s tím, že David stále zezadu objímal Mery.
"Co vy dva malí šmíráci, je na čase výchovná lekce od tatínka," pustil Mery, obě děti si přehodil přes ramena a zamířil s nimi do obýváku. Děti se smály, jak je nesl jak pytle brambor a Mery nemohla uvěřit, že jsou opravdu rodina. Všechno bylo tak krásné těch posledních pár dní. David nebyl jen u nich, ale také chodili na nákupy, byli s dětmi venku, v parku, na hřišti i v rubavské zoo.

Každý den s nimi obědval, odpoledne si s dětmi hrál, koukal na pohádky, četl jim před spaním a pomáhal jim s oblékáním a mytím. Mery musela uznat, že úlohu otce vzal naprosto vážně a zodpovědně. Se vším jí pomáhá a dokonce trvá na to, že jí bude přispívat na domácnost a jejich výchovu než to mezi nimi bude jako dřív. To ale Mery odmítla a tak mu aspoň dovolila jim venku koupit zmrzlinu nebo něco dobrého. Věřila, že od teď budou šťastní a už nic je nerozdělí, v tom se ale bohužel mýlila. Valilo se na ně další neštěstí, slzy a odloučení. Ani ve snu by Mery ani Davida nenapadlo, co se na ně chystá a že ten, kdo jim to neštěstí přivodí, je člověk, od kterého by to čekali nejméně, i přesto, že byla odšoupnutá na druhou kolej. Mery věřila, že se s tím Šárka smířila a i přesto, že se k Davidovi pořád chovala odměřeně, i on věřil, že to překonala. Mery a David si zatím užívali těch pár dní klidu a štěstí. David si vzal dovolenou, proto s nimi teď mohl být každý den, zatím ale u nich nepřespával, Mery se to nezdálo výchovné a tak mezi sebou nic neměli a chovali se jako zodpovědní rodiče. David se snažil sbližovat s dětmi a byl šťastný, že ho konečně začal Davídek brát a Vaneska, která zpočátku při každé špatné náladě vyhledávala spíš maminčinu náruč, už přijímala i Davidovu útěchu při jejích depresích.

Mery šla do obýváku požádat Davida, aby ochutnal polévku, jestli jí něco nechybí, když zazvonil zvonek u dveří.
"Já tam jdu," zavolal David z chodby, Mery vyšla ven a usmála se.
"Už si tu jako doma," zasmála se: "tak pak běž do kuchyně ochutnat polévku, prosím. Já jdu za dětmi."
"Dobře," David se choval trochu podezřele, jakoby čekal, až odejde a on mohl otevřít dveře, Mery nad tím ale v duchu mávla rukou a šla k dětem. Ty si hrály v obýváku na koberci.
"Tak copak? Na co si hrajeme?" Mery si sedla k dětem, když z chodby zaslechla:

"Zásilka pro doktora Hofbauera?"
Mery jen pokrčila rameny a usmála se na děti, kterým hned vzápětí dala každému pusu na tvář. Pak se děti začaly culit a koukaly na dveře obýváku. Mery se otočila a spatřila Davida s velkou kyticí v ruce. Nezmohla se na slovo.