Odpouštím Ti naposled

Co sestřičky povídaly

David byl zoufalý, Mery s dětmi odletěla do Kanady a vypla si pro jistotu i telefon. Slíbila, že mu děti zavolají v den svatby, aby mu popřály, nicméně ona s ním už mluvit nechtěla. Nastal den svatby, Šárka měla od rána frmol jako každá nevěsta a David radši zdrhnul na urgent. Seděl na lékařáku a dodělával papírování, vůbec se na to ale nedokázal soustředit. Odložil propisku a unaveně si promnul oči, když do místnosti vstoupil Roman, jeho drahý velký přítel.
"Tak nastal ten velký den?" Zeptal se řečnicky a posadil se proti němu.
"Ano," přikývl David a znovu si vzal do ruky propisku, aby se kamarádovi nemusel podívat do očí.
"Ty si asi ten jediný člověk, který jde v den své svatby do práce," konstatoval Roman a zvědavě si ho měřil.
"Je to jen na radnici, o nic nejde," řekl David a dál vyplňoval papíry. 
"Nezdáš se být příliš šťastný," David k Romanovi zvedl oči a šokovaně na něj zíral. Copak neví, že není šťastný?
"Dobře víš, že nejsem, Romane," řekl nakonec: "a taky víš, proč nejsem šťastný. Takže přestaň s tou ironií."
"Dobře," Roman zvedl rezignovaně ruce: "promiň. Ale stejně si myslím, že děláš chybu."
"To jsme dva," odsekl David podrážděně.
"Davide, ona prostě jen nechce..."
"Já vím, co Mery chce a nechce a vím, že tím trpí jako já, proto radši utekla do tý podělaný Kanady, jak je jejím zvykem," přerušil ho David a začínal být dost nepříjemný. Po chvíli si ale uvědomil, že se chová jako blbec a tón změnil.
"Chceš mi něco říct?" Zeptal se ho po chvíli. Roman mu ale odpověděl otázkou.

"Slyšel si o tom, co se povídá na urgentu? Protože jestli ne, tak je tohle poslední šance, aby ses tomu nějak postavil. Za pár hodin bude Šárka Tvoje žena a rozvody jsou dost komplikovaný, zvlášť když jsou tam děti." David absolutně nechápal, kam tím kamarád míří a reagoval dost podrážděně: "Prosím Tě, co to tu meleš?" 
"Vzpomínáš si, jak Ti Mery vyprávěla o Šárce, jejím tátovi, skoro svatbě..."
"No ano, i Šárka mi to říkala. Vlastně mi to vyprávěla spíš ona, když jsme spolu začali chodit. Bylo to ještě předtím než Mery opustila Michala a odjela do Kanady... Sama, těhotná, beze mě..." David poslední větu říkal spíš pro sebe než pro Romana, ten to ale přešel, protože bylo nutné, aby David slyšel, co mu přišel říct.
"Ano, a v tom příběhu byl zainteresovaný ještě někdo," pokračoval Roman.
"Jo, nějaký nýmand, co donutil Šárku, aby Jardu zblbla a okradla o Meryino a Ondřejovo dědictví. Ten příběh znám. Naštěstí byla Šárka dostatečně férová, aby šla za Mery a řekla jí o tom." Hájil David Šárku. Vůbec nechápal smysl této debaty, tak zvedl k Romanovi oči s tázavým výrazem.
"No to ano, ale až potom, co jí zmlátil," řekl Roman: "no prostě, ten Boris... tak se jmenoval. Prostě se po urgentu povídá, že..."
"Ježiši," David ho okamžitě přerušil: "Romane, prosím Tě... co sestřičky povídaly? Jako vážně?"
"Tantiémy z urgentu jsou většinou přesné. Povídá se leccos... To je pravda... ale tomuhle bych věřil."
"Romane, povídá se leccos - ano... O Mery se taky povídalo, že v Kanadě potkala bohatýho podnikatele a je šťastně vdaná - asi rok potom, co odjela, vzpomínáš? Pak přišla Míša s Emou a vyvrátily to," smál se David: "Ne všechno, co se povídá, je pravda, to už bys měl vědět."
Roman věděl, že i když mu to řekne, asi tomu věřit nebude, ale za pokus nic nedá.
"Šárka byla s tím Borisem viděná na Stříbrňáku v hotelu, dost se k sobě měli, takže předpokládám, že něco bylo. Davide, co když to dítě není Tvoje?" Vyhrkl ze sebe naráz.
David nejdřív vypadal, že o tom přemýšlí, pak ale zatřepal hlavou, jakoby chtěl myšlenku vyhnat z hlavy nadobro. Pak se jen podíval na Romana a rázně řekl: "Nesmysl."