Odpouštím Ti naposled

To si na svědomí nevezmu!

Uběhlo několik týdnů. Davidova svatba se blížila. Nebylo to nic, po čem by prahnul. On si měl brát Mery, ne Šárku. Ale Mery si to tak přála a i přes spoustu hádek, přesvědčování a dokazování lásky, dokonce ani přes slzy jejich dětí to s Mery nehnulo a David nakonec souhlasil, že si Šárku vezme a pokusí se být šťastný. Bude vychovávat svoje další dítě už od narození a bude se snažit chovat se k Mery jakoby byla cizí. Pracovat spolu měli koneckonců pořád a každých 14 dní měl mít dvojčata na víkend. Prostě peklo, jak tomu říkal v duchu. Nemohl se k Mery ani přiblížit, a to ani v práci, protože Šárka by ztropila další scénu, a o to opravdu nestál. Dost na tom, že těžko snášela, že se Mery rozhodla zůstat na urgentu a dál pracovat jako vrchní v Rubavě. Trochu doufala, že zase odjede, ale to už by bylo i na Mery moc. Její oběť byla už tak dost velká, a to Šárka nechtěla pochopit.

"Měla by odjet," řekla jednou Davidovi:
"potom, co nám provedla."
"Mery nám nic neprovedla," ohradil se David, ale snažil se jednat s ní mírně, když byla těhotná. Dost s ní totiž cloumaly hormony: "uvědom si, že tím z nás trpí nejvíc."
"No jistě," rozmáchla Šárka rukama: "naše chudinka Merynka, která vždycky trpí nejvíc. A co já? Na mě máš teď myslet. Já nosím snubák, ne ona!"
"Šárko, nezačínej s tím zase nebo fakt řeknu něco, co by mě pak mohlo mrzet!" David se s tímhle zvedl a chtěl z jejich nového společného bytu odejít.
"Kam jdeš? Za ní?" Zakřičela za něj do chodby.
"Ne," zařval zpátky: "ale rozhodně dál od Tebe, protože mě dusíš! Nečekej na mě!" A práskl dveřmi. Šárce bylo do breku, ale nakonec se usmála.
"No co. To je jedno, budeš jen semnou, na tom jediném záleží. Však Ty si zvykneš a ona taky."

David se tolikrát snažil Mery přesvědčit, ale bylo to jakoby hrách na stěnu házel. Děti si bral každý druhý víkend a vysvětlit jim to bylo asi vůbec to nejhorší. Když je vracel Mery po společném víkendu úplně poprvé, byly strašně zmatení.
"Proč nemůžeme být všichni spolu, mami?" Plakala Vaneska.
"Už jsme vám to vysvětlovali, zlato, prostě budete mít bratříčka nebo sestřičku a tatínek se teď musí starat o jeho nebo její maminku." Odpověděla jí Mery, zatímco jí svlékala z bundičky.
"Takže až se narodí, tak se táta vrátí?" Chytil se toho Davídek.
"Ne, pak se bude starat o oba." Odpověděla mu.
"Děti, netrapte už mámu. Už jsme o tom mluvili." Zasáhl starší David, který všechno sledoval ode dveří. Děti tátu poslušně poslechly a šly si umýt ruce do koupelny.
"Musí to takhle být?" Začal David hned, jak se za dětmi zaklaply dveře.
"Už jsme o tom mluvili, Davide," začala Mery.
"Tys mluvila, já nesouhlasil," skočil jí do řeči a položil své ruce na její ramena: "svatba? Víš ty vůbec, co po mě chceš? To je Ti to vážně úplně jedno? Že si vezmu někoho jinýho a naše děti uvidím jen jednou za 14 dní? To bych takhle klidně mohl vidět i dítě, co bude mít Šárka. Nevidíš, jak směšný to je?"
"Šárka by nám nedala pokoj, Davide," řekla Mery a setřásla ze sebe jeho ruce: "dělala by naschvály, nechtěla by Ti dítě půjčovat, vzrůstaly by hádky, došlo by na soudy, to dítě by to odneslo a to si na svědomí nevezmu."

David to tedy vzdal, povzdechl si a s nepořízenou odešel.