Odpouštím Ti naposled

Konečně doma

Mery si v osvětleném obýváku zula černé lodičky a v upnutých temně červených šatech se uvelebila v houpacím křesle. Pokrčila nohy a paty šoupla pod zadek. Pak ještě chvíli zírala na vypnutý telefon.
"Tak jo, jdeme na to." Mery zapnula telefon a chvíli počkala než se zařízení rozběhlo. Aktualizovala si tapetu, kde měla ještě sebe a Michala a šla do historie hovorů. Bylo tam stovky nepřijatých hovorů, a to doslova a většina byla od Davida. Poslední pokus byl před pouhým týdnem.

"Pane Bože, on mi pořád volá?" Mery nestačila zírat. Pak přešla do kolonky zpráv a tam jí čekala přeplněná schránka. Jela od nejstarších. Všechny byly od Davida. Zezačátku byly naštvané, pobouřené, prakticky jí přikazoval se vrátit. Postupem času se ale z naštvanosti stával strach o oba, Mery a dítě, začaly být starostlivější a něžnější a nakonec se ze strachu stalo zoufalství a touha po jejím návratu.

"Miláčku, vrať se mi, prosím!"
"Vyřešíme to, budeme rodina. Miluju Tě."

"Tohle mi fakt napsal David? A psal to před třemi dny?" Divila se sama sobě: "To je neuvěřitelné. Nechci si ani představovat, jaké to bude, až se zase uvidíme. Dřív nebo později k tomu dojde. Ale nebude to tak snadné, to zas ne. Dvojčata jsou moje nejvyšší priorita, rozhodně nehodlám pustit Davida a už vůbec ne Šárku do života mých dětí jen tak. To teda ne."
Mery zhasla telefon a šla za dětmi.

"Čas jít, zlatíčka," řekla smutně a pohladila Matýska po hlavě. Ten se na ní také smutně usmál a přikývl. Všichni tedy nastoupili do auta. Dvojčata Mery připoutala do auto sedaček na zadní sedadla u oken a Matýsek se připoutal mezi nimi. Lucka řídila a Mery se usadila na místo spolujezdce.
Obě ženy se na sebe usmály a vyrazily směr letiště. Srdceryvně se všech pět rozloučilo a pak už jen Lucka s Matýskem mávali, když Mery s dvojčaty šla vstříc odbavení zavazadel. Mery se ještě naposledy otočila, když vedla dvojčátka za ruku, naposledy se na ně usmála a zmizela v davu.

Let byl klidný. Trochu se bála, že by jedno z dětí mohlo mít záchvat nebo jiný problém. Naštěstí se ale nic nestalo a obě děti byly hrozně hodné, až z toho letuškám přecházel zrak. Když letadlo přistálo na letišti v Praze, už na ně čekal dědeček. Mery mu volala krátce před odletem než musela vypnout telefon.
"Tati," Mery silně objala svého otce a byla strašně šťastná, že ho vidí jinak než přes web cameru.
"Maruško, Ty moje srdíčko, tak si mi chyběla," Jarda Černý byl dojatý a pevně držel dceru v náručí, když si všiml dvou malých rozespalých dětí, které zívaly a mnuly si očička. Jistě, znal je z video hovorů, ale děti rostou rychle a v tomhle věku na lidi zapomínají. Dědečka oba znali spíš z vyprávění, takže se přirozeně drželi trochu zpátky.

"Děti, pozdravte dědu," Řekla Mery.
"Ahoj," řekla Vaneska nesměle a podala mu ruku. Jarda jí ale pořádně obejmu a dal jí pusu na tvář.
"Já jsem Tvůj dědeček, mě ruku podávat nemusíš. Jsme rodina, víš?"
"Aha..." odpověděla mu a když se Jarda otočil na Davida, chtěl ho také uvítat stejným způsobem, David se k němu ale otočil zády a zabořil tvář do máminy sukně.
"To chce čas, jsou unavení po cestě." Řekla Mery omluvně. Zvedla Davida do vzduchu a dala si ho na ruku, aby ho mohla nést.

"Vanesko, půjdeš k dědovi?"
"Já půjdu s Tebou," Vaneska vzala maminku za ruku.
"Tati, vzal bys tím pádem kufry, někdy mám pocit, že by se mi hodily aspoň další dva páry rukou," zasmála se Mery.
"No jo, dvojčata jsou holt dvojčata," zasmál se taky a vzal kufry.
Mery tedy vyšla s Davídkem na ruce, zatímco Vaneska poslušně ťapala po svých a držela se maminky za ruku. Jarda za nimi táhl dva kufry. Nasedli do auta a vyrazili domů.

"Doufám, že Ti nevadí, že budeme u Tebe," řekla po chvíli v autě, když jeli domů: "nechtěla jsem s dvojčaty do hotelu."
"Prosím Tě, co mi to tu povídáš. Samozřejmě, že nebudeš s dětma v hotelu. Jsi moje dcera, oni jsou má vnoučata, to bych se musel hodně urazit, kdybys nebyla u mě." Řekl Jarda trochu dotčeně.
"Tak se nezlob a teď myslím za všechno. I za to, jak jsem Tě zklamala, když jsem udělala..." Mery se otočila na dvojčata, ale obě skoro spaly, přesto ztišila hlas, když pokračovala: "Michalovi s Davidem to, co jsem udělala. A taky Ti dlužím omluvu, jak jsem sprostě utekla ze vteřiny na vteřinu a první měsíce se Ti vůbec neozvala. Bylo to zbabělé a k tomu si mě nevychovával."

"Ale jdi Ty, já Ti udělal horší věci. Vzpomeň na tu svatbu s Šárkou. Navíc jsem se Ti vůbec nedivil, taky jsem Šárce řekl svoje, když si odjela, to si piš. Davidovi jsem nic říkat nemusel, u něho to zvládl Michal, rozbil mu hubu."
"Nene," zděsila se Mery.
"Jojo, a samozřejmě mu všechno řekl, David vás všude zoufale hledá. Ty to nevíš? Pořád s tím nepřestal."

"Nechtěla jsem o něm nic vědět, takže ne, nevěděla. Ale mám od něj, což je pravda, spoustu zpráv a nepřijatých hovorů, některé jsou mladší jednoho týdne." Řekla Mery smutně.
"Jsou pořád spolu," řekl táta naštvaně: "ale Ty se tím netrap. Konečně jsi doma." Řekl a stiskl dceři ruku. Mery se na něj na půl smutně a na půl vděčně usmála.

"Konečně doma." Zašeptala.