Odpouštím Ti naposled

Musíš se s tím smířit

Od sezení s doktorem Málkem uplynuly dva týdny a Mery stále neměla rozhodnuto. Ano, faktem je, že David je otec a děti mají právo mít ho ve svém životě. Nevěděla ale, jak to vezme Vaneska s Davídkem a jestli má David vůbec zájem být v jejich životě. Viděli se naposledy na urgentu, když s dětmi odcházela. Byl tam opět s Šárkou, vypadalo to ale na pracovní rozhovor. Mery s nimi nechtěla mluvit, ani je vidět, chtěla odtamtud, co nejrychleji odejít. Nicméně Šárce rozhovor slíbila a Mery sliby drží:

"Šárko?" Oslovila jí při ochodu a položila dlaň na recepci, zatímco děti stáli vedle ní a držely se za ruce. Šárka s Davidem na ní upřely zrak.
"Omlouvám se, ale promluvíme si jindy. Zavolám Ti." Řekla Mery a Davidovy pohledy okatě ignorovala. Šárka jen přikývla, usmála se na děti a zamávala jim.

Od té doby se jí David nesnažil kontaktovat, ať už za účelem rozhovoru nebo setkání s jeho vlastními dětmi. Co ovšem Mery nevěděla, bylo, že jí dává prostor, jak mu poradila Ema a trpělivě čeká, až ona přijde za ním. Oba v sobě měli neuvěřitelný zmatek. Mery se mezitím stačila kompletně přestěhovat do Ondřejova bytu, děti si zvykaly celkem dobře. Venku se začínalo oteplovat, takže chodili do parku a pomalu se začala zařazovat do rubavského života. Davídek měl občas ještě problém se zvyknutím si na změny jako byla jiná postel, pokoj, jiná strava, přece jen, už nebyli v Kanadě, rozdíl tu byl. Nicméně se pomalu začal přizpůsobovat, i když se to bez hysterických záchvatů neobešlo. Mery to ale zvládla jako vždy.

Rozhodla se, že dnes půjde na urgent a promluví si s Šárkou, jak slíbila. Vanesu a Davida nechala u Martina Kratochvíla. Olíka hlídaly Jarka s major Hartmanovou, a tak Martin s Míšou nabídli Mery, že kdyby potřebovala pohlídat, není problém. Mery tedy nejdřív seznámila děti s oběma ženami a ty je vzaly překvapivě dobře. Když hodila dvojčata ke Kratochvílovým, rozloučila se s nimi, pozdravila obě chůvy a vyrazila.

Mery nasedla do auta a znovu jela na urgent. Když zaparkovala před nemocnicí, ještě si přetřela rty lehkým světlým leskem a chvíli se na sebe dívala. Moc často se to nestávalo, že se prohlížela. Koukala na sebe nepřítomným pohledem. Pak si jen povzdechla, stáhla si vlasy do vyššího elegantního culíku a vystoupila.
Když se objevila na recepci, rozhlédla se kolem. Davida nikde naštěstí neviděla, nicméně bohužel ani Šárku. Přistoupila blíž k Mirce, která tam na něco koukala do počítače.
"Ahoj, Mirko," pozdravila a tím upoutala její pozornost.
"Ahoj, zlato, ráda Tě zase vidím. Nechceš se k nám už konečně vrátit, co? Konečně by tu aspoň nastal bývalý pořádek," zavtipkovala.
Mery na to ale raději nereagovala.
"No, já hledám Šárku."
"Je v kanceláři," usmála se Mirka.

Mery jí úsměv vrátila a vyrazila do své bývalé kanceláře. Bohužel jí ale Mirka zapomněla říct, že tam Šárka není sama. Mery zaklepala na dveře a vešla dovnitř a viděla tam něco, co jí zabolelo. Jako tenkrát, když si David táhl Šárku do kumbálu, do toho samého, kde trávil vášnivé chvilky s Mery. Šárka a David stáli u podlouhlého stolu v kanceláři a líbali se. Mery je chvíli pozorovala a nezdálo se, že by si to David nějak užíval, rozhodně jí ale neodstrčil ani se tomu nijak nebránil. Mery odvrátila zrak, nedalo se na to koukat. Pak se ale podívala znovu. David rychle chytil Šárku za lokty a odtrhl jí od sebe.
"Už jsme o tom mluvili, Šárko, musíš se s tím smířit," Mery usoudila, že bude lepší upoutat jejich pozornost a dát najevo svou přítomnost. Odkašlala si tedy a čekala.

Oba sebou trhli a podívali se přímo na ní.
"Pardon, ale já jsem klepala," řekla naštvaně a ukázala za sebe na dveře palcem.
"Byli jsme domluvené, že přijdu," pokračovala, když ani jeden z nich neřekl jediné slovo. Vypadali zaskočeně.
"No, ahoj Mery," řekl David a přistoupil k ní blíž, Mery cítila, jak se chvěje. Byla hrozně nervózní a bála se, že to pozná.
"J-já jsem... já jsem přišla..." Mery začala koktat a nevěděla, jak z toho ven. A aniž by to tušila, Davida tím pobavila.

'Je nervózní,' říkal si v duchu.
'Neciv na mě takhle, Hofbauere!' říkala si v duchu zase Mery.

Oba na sebe stále zírali a úplně zapomněli, že je tam i Šárka, ta jen nervózně podupávala nohou a sledovala to jejich představení.
"Chtěl bych si promluvit," řekl David.
"Davide, já s Tebou ale nemám o čem mluvit. Přišla jsem za Šárkou, ne za Tebou."
Mery najednou mluvila pevně a jistě.
"Davide, nech nás, prosím," řekla Šárka, přistoupila ke dveřím a otevřela mu.
"My si s Mery máme po těch čtyřech letech o čem povídat a ty máš pacienta." Řekla
"Ale..."
"Davi, prosím, ona s Tebou stejně mluvit nechce," skočila mu do řeči Šárka. Mery nenáviděla, když mu takhle říkala. To bylo její oslovení. Byl to Meryin Davi, ne Šárčin. Ubíjelo jí to, cítila se o Davida celé ty roky okradená a najednou to cítila zase. David se naposledy podíval na Mery, ale ona se jeho pohledu vyhnula. Naštvaně tedy vykročil ze dveří a odešel.