Odpouštím Ti naposled

Zmatek Davida Hofbauera

David dorazil domů, ale neměl vůbec žádný pocit únavy. Sedl si na gauč a pustil televizi, aby se nezbláznil z toho ticha svého bytu, který ho obklopoval. Neměl tušení, jak by se měl v tomhle případě zachovat. Nikdy v takové situaci nebyl. V první řadě, nikdy nečekal na nějakou ženu a už vůbec nepotřeboval být trpělivý a dávat jí čas. Pokud nějakou měl, tak jí prostě měl a když jí nechtěl, tak utekl a nic kolem ho nezajímalo. Nikdy ale nebyl v pozici, kdy někoho opravdu miloval a už vůbec nebyl v pozici, kdy ho ta osoba nechtěla, odmítala nebo před ním utíkala. A to přesně byla Mery. Jediná, úžasná holka, co ho milovala a on s ní podělal, co se dalo. Když se vrátil po dvou letech z Londýna a zjistil, že je vdaná, užíval si alespoň chvíle, kdy se na něj, i když jen přátelsky, usmála, užíval si okamžiky, kdy jí mohl zpovzdálí sledovat a užívat si její krásu. Sledoval každý její pohyb, její gesta, její úsměvy i zamračené tváře, když hubovala Váňu nebo se dohodovala s doktory či příbuznými pacientů. Miloval, když se vztekala, i když občas byl právě on předmětem její zuřivosti. A žárlil, když viděl, jak se jí Michal dotýkal. O to víc ho to dohánělo k šílenství, protože věděl, že Michal byl ten, který na to měl na rozdíl od něj právo. A mohl si za to sám.

A pak po čase, když jí políbil u těch sanitek, začal si s ní a ona ho nakonec opustila, musel sledovat, jak je šťastná s Michalem, jak se snaží přesvědčit sebe i okolí, že čeká dítě s manželem, i přesto, že Davidovi bylo naprosto jasné, že otcem je on. A nakonec udělal opět velkou chybu. Akceptoval Meryino rozhodnutí, i přesto, že věděl, že je špatné. Začal si před jejíma očima s Šárkou a vedle ní se snažil na Mery zapomenout. A nejhorší na tom je, že si vůbec neuvědomoval, že se vlastně s Šárkou před Mery promenáduje, aby jí zranil a tím se jí svým způsobem mstil. To mu bohužel došlo až příliš pozdě. Ospravedlňoval sám sebe tím, že se Mery rozhodla, tudíž si za svou žárlivost může sama. Házel na ní všechny chyby a taky je úmyslně vyhledával. Kritizoval jí, byl na ní hnusnej a opět se ospravedlňoval tím, že si říkal, že je to její vina, protože je tak prudérní. Přitom i to na ní miloval.

A nakonec ten tlak nevydržela a opustila všechno a všechny, které znala. Odjela stejně tak, jako on, tehdy před sedmi lety. Bože, vážně jí už tak dlouho znal? Přece není možné, aby promarnil sedm let? Přece ta dlouhá doba musí stát za to, ne? Musí jí získat zpátky za každou cenu, jinak by přece ten boj a utrpení neměl smysl. Byl odhodlaný, přesto nevěděl, co dělat. Věděl, že na ní nesmí tlačit, to se mu před čtyřmi lety neosvědčilo. Takže čeká. Čtyři roky čeká, to už je o tři roky déle než čekala Mery. Rok a pak potkala Michala. Nezdá se snad Mery, že trpěl dost? Není to příliš tvrdý trest? David to vnímal jako potrestání, ale aniž by měl vůbec nějaké tušení, Mery ho nechtěla trestat, ani si neuvědomovala, že by to na něm zanechávalo takový dojem. Žila s tím, že je mu bez ní lépe, že ho zbavuje zodpovědnosti za dvě děti a dává mu prostor žít svůj nový život s Šárkou. Jak ta se mýlila. Oba jeden o druhém přemýšleli, jako o svém osudovém partnerovi, kterého milují, ale z nějakého důvodu spolu nemohou být. Jeden bojuje, co mu síly stačí, aby udržel rodinu a dobře vychoval děti a druhý se užírá a neví, zavolat - nezavolat, jít rovnou - nejít rovnou? Co dělat? S kým se poradit?

Vždyť kromě Bíby a Romana nikoho neměl. Bíba šla rovnou za Mery a ani se o tom s ním neporadila a Roman byl manželem její nejlepší kamarádky. Nechtěl ho dostat do nepříjemné situace. David si byl téměř jistý, že Ema zná Meryiny plány, názory a určitě je s Romanem sdílí. Nechtěl přítele dostat do situace, kdy Davidovi nebude moct cokoli říct a upřímně David se Romanovi ani svěřovat nechtěl. Věděl totiž, že Roman, a vnímal to už od doby, co se vrátil z Londýna, byl na straně Mery. Když šlo o Davida a Mery, u Romana i přes všechno přátelství, byla na prvním místě Mer a Ema s tím neměla co dělat. Byl to právě Rasputin, jeho přítel, který Mery jako první sbíral z podlahy, když jí opustil.
Z dlouhého nekonečného přemýšlení Davida vyrušilo zvonění mobilního telefonu, a protože David už ani nedoufal, že by mohla konečně zavolat, šouravým krokem se vydal k jídelnímu stolu v kuchyni, která se nacházela v přední části bytu. David měl tentokrát trochu větší byt: kuchyň oddělenou od obýváku, který zároveň sloužil jako ložnice, koupelnu a samostatnou chodbu. David zvedl telefon ze stolu a když se podíval na displej a uviděl její jméno, oněměl úžasem.

Mery - stálo na displeji.

David se vrátil do obýváku, sedl si na gauč, zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy a zvedl telefon.

"Mery?"
"Ahoj, Davide," pozdravila.