Odpouštím Ti naposled

Je to žárlivost?

Mery nastoupila na urgent a pomalu se znovu dostávala do pozice vrchní. Bylo to lehčí než si myslela. Bála se, že si bude zvykat a že na spoustu věcí zapomněla, nakonec se jí ale podařilo zaběhnout do provozu na urgentu takovou rychlostí, že překvapila sama sebe. Ze začátku pořád kontrolovala mobil kvůli dětem, měla totiž strach, že budou s dvojčaty ve školce zpočátku problém. Nakonec se ale bála úplně zbytečně.
Seděla za počítačem na urgentu a kontrolovala stav služeb, když jí někdo překvapil vůní kávy, a ne, nebyl to David.
"Ahoj," Mery překvapeně zvedla hlavu.
"Wow, ahoj, Michale," pozdravila ho na oplátku a zvedla se ze židle: "Je to už dlouho."
"To ano, to je. Jak se máš?" Zeptal se a posunul k ní kávu: "Ta je pro Tebe, dřív si jí měla ráda."
"Ano, pořád je moje oblíbená," usmála se na něj: "Mám se dobře. Co Ty? Co Markétka?"
"Jo, všechno je v pořádku. Maty je intru v Praze, ale přijede na prázdniny. Já občas jezdím na mise, ale teď mám akorát to okno klidu, tak jsem teď tady."
"A všechno v pořádku?" Zeptala se ho zdvořile a napila se trochu kávy. Michal mezitím obešel recepci a spolu s Mery se posadili za stůl.
"V naprostém. Mám vážnou známost, vypadá to zatím dobře. Nechci to ale zakřiknout, znáš mě. Co u Tebe? Co děti?"

"Jsou to pěkná čísla," zasmála se Mery: "taky mají po kom. Bohužel mají od každýho trochu a to bohužel zahrnuje i deprese, ale zatím to jde. Chodíme k Málkovi a ten je zatím léčí a říká, že to možná ani nebude bipolárka, uvidíme, i když to hlavně u Davídka ze začátku tvrdilo spousta doktorů. Všechno ukáže čas. Vaneska, ta má taky deprese, ale není to tak hrozný. Většinou je to typická blbá nálada, při které se schová do náruče jednoho z rodičů, nemluví a prostě jen smutně kouká."
"To mě mrzí," řekl Michal smutně: "ale jak si řekla, jsou po rodičích, určitě to zvládnou. Ty a David jste silní jedinci."
"Míšo, mě to tak strašně mrzí... To všechno." Řekla najednou provinile a zadívala se do své kávy.
"To nemusí, Mery, neudělala si nic špatného. Byla si upřímná, udělala si, co si musela." 
"Ale nechala jsem Ti jen dopis, nevysvětlila jsem Ti to, pak už jen proběhlo pár video hovorů, rozvod na dálku a jedno velké sbohem. Nebylo to fér. Zasloužil sis důstojnější konec."
"Myslíš důstojnější kopačky?" Zasmál se Michal: "Mery, vážně. Udělala si dobře. Asi bych na Tvém místě úplně nezdrhal do Kanady, ale budiž. Myslím, že si mohla být šťastná dřív."
"To už je jedno, šťastná jsem teď," zářivě se usmála. Michal přikývl a přátelsky jí stiskl koleno. 
"To jsem moc rád."

"Aby Ti to vydrželo." Mery a Michal se otočila za uštěpačnou poznámkou a nespatřili tam nikoho jiného než Šárku: "Užívejte, dokud to jde, paní vrchní!" Pokračovala jízlivě, a aniž by čekala na reakci, vzala desky s papíry a vítězoslavně odešla na sesternu.
"Já to asi nepochopil, opět." Řekl Michal zmateně.
"To já taky ne," odpověděla Mery a ustrašeně se usmála: "bojím se, co tím myslela."
"Klid, určitě je jen pořád naštvaná, že jí David nechal a záhy na to se vrátil k Tobě. Mery, ale abys věděla, David jí nikdy nelhal. Vždycky věděla, na čem je, to tady věděl každý. Tyhle její uštěpačný poznámky fakt nejsou na místě. A že by plánovala něco, jak vám to zkazit? To pochybuju, zas taková mrcha to není." Uklidňoval jí Michal a usmál se na ní. David si je prohlížel zpovzdálí a vůbec se mu to nelíbilo. Bohužel byl příliš daleko, aby slyšel předmět jejich hovoru. Nelíbilo se mu, že jí donesl kávu a už vůbec ne, jak se na něj usmívala. A co to bylo? Stiskl jí koleno, to bylo Davidovo koleno. Všechno na ní bylo Davidovo, Michalovi už nepatřil ani jediný vlásek na její dokonalé hlavě. Pak jim něco řekla Šárka, asi nic milého, když tak panovačně odkráčela, ale na to už David nemyslel. Měl před sebou pouze snoubenku a matku jeho dětí, která se usmívá na svého exmanžela, se kterým byla ještě v době, kdy s Davidem zplodila Vanesu a Davida. Tohle se mu nelíbilo, to muselo skončit. Nemůže přece takhle žárlit. Počkat, vážně? Je to žárlivost?