Odpouštím Ti naposled

Okamžik pravdy

Roman nasadil Davidovi pořádného brouka do hlavy. Čím víc o tom přemýšlel, tím větší mu to dávalo smysl. Rychle se převlékl a odjel k nim domů. Vešel do bytu a našel Šárku v županu v obývacím pokoji.
"Ahoj, miláčku," pozdravila ho s úsměvem a dala mu rychlou pusu. Vypadala šťastně.
"Nečekala jsem Tě," pokračovala Šárka: "myslela jsem, že se setkáme až na radnici."
"Ano, i já si to myslel," přikývl David: "Šári, musím s Tebou nutně mluvit."
"Dobře, sedni si, ale za chvíli by měla přijít moje máma,..." Řekla Šárka a ukázala palcem za sebe na dveře od bytu.
"Neměj strach, bude to je chvilička," uklidnil jí David a založil ruce v bok: "Týká se to otcovství Tvého dítěte."

V ten moment, kdy to řekl, zmizel z Šárčiny tváře šťastný úsměv a nahradil ho šok. Davidovi se zdálo, že nebyla až tak překvapená, ale nakonec tuhle myšlenku zavrhl, protože měl pocit, že tak moc chce, aby to dítě nebylo jeho, že už slyší i trávu růst. 
"Tvého dítěte?" Zopakovala po něm a bylo vidět, že nemá daleko od pláče: "Snad našeho dítěte, když už..." 
"Šárko, já..."
"Co to děláš?" Přerušila ho: "Jak tohle můžeš udělat a zrovna dneska?"
"Chci jen, abys mi na něco odpověděla," řekl David vyrovnaně: "zcela vážně a popravdě, pokud možno. Chci vědět, kdo je otcem. Já nebo ten Boris?" 
Šárka zdřevěněla, jakmile uslyšela Borisovo jméno: "Jak si na něco takovýho přišel?" Zeptala se nervózně. Pak se ale rychle vzpamatovala: "To teď budeme věřit klepům? Že zrovna Ty, Davide, neuvěřitelný!"
"Odpověz mi, Šári," trval na svém David: "podívej se, pokud mi řekneš, že je to dítě moje, tak se s Tebou ožením, ale požádám o testy DNA."
"A to bys udělal?" Zděsila se, ale vypadala spíš naštvaně, než by se bála. David z ní byl zmatený.
"Dobře si rozmysli, jak mi odpovíš, Šárko" Řekl rázně. Ta ale mlčela a Davidovi došla trpělivost. "Pojď sem," nečekaně se na ní vrhl, pevně jí chytil za paže a zatřásl s ní: "...a řekni mi pravdu!" Křičel David.
"Prosím Tě, pusť mě. Ubližuješ mi!" Šárka hrála dotčenou, tentokrát jí ale nechtěl dovolit, aby jí to prošlo. Vymanila se mu ze sevření a odstrčila ho.
"To Ty mi ubližuješ, Šárko, vždycky si mi ubližovala, ubližuješ mi už hodně dlouho dobu." Křičel na ní dál a rozmáchl naštvaně rukama.
"Ale já Tě miluju!" Křičela Šárka.
"Já Tebe ne! Ty dobře víš, koho miluju. A žením se s Tebou jenom proto, že mě o to požádala ona, víš?! Já čekám na odpověď! Tak kdo je otcem?"
Šárka mlčela. Věděla, že tohle je konec.

"TAK JE TO ON?" David už byl nepříčetný, až se ho Šárka začala bát.
"ANO! Je to on!" Vykřikla najednou: "Ale nemělo být jeho! Tohle dítě mělo být Tvoje!" Šárce ruply nervy a všechno mu vmetla do tváře: "Mělo být Tvoje! Nemělo být Borisovo! Všechno mělo být jinak! Měli jsme být šťastní! Ona se neměla vracet, všechno zničila, protože Mery byla největším omylem Tvého života!!"
"Sakra, Šárko, proč si mi to udělala?" David si na chvíli schoval obličej do dlaní, doufal v to, ale stejně ho to bolelo. 
"Protože Tě miluju, já Tě mám ráda, Davide, pochop to už konečně! Nedokážu bez Tebe žít!"
"Ale Ty se mi hnusíš, Šárko! Hnusíš, chápeš? Je mi líto Tvého dítěte! Bral jsem ohled jenom na něj!! Uvědomuješ si, jak sobecká jsi? Ty jsi obětovala dětství mých dětí!! Jak si tohle mohla udělat? Když už ne na mě, nebo na Mery, tak si měla mít ohled aspoň na dvojčata! Je mi Tě líto!" David se sebral a rychlými kroky šel ke dveří. Šárka za ním utíkala.
"Prosím Tě, neodcházej," křičela za ním: "chci být s Tebou! Chci si Tě vzít!!"
Bylo už ale pozdě, David práskl dveřmi a Šárka už jen tloukla pěstí a brečela do dřeva: "Udělám Tě šťastným!"