Odpouštím Ti naposled

Jsou si souzeni

Viktor Žák seděl u sebe v kanceláři. Včera večer dostal zprávu od Mery, že by se za ním zastavila. Byl zvědavý, o co půjde, ale asi to trochu tušil. Kdyby se Mery vrátila na urgent, byl by opravdu ten nejšťastnější primář na světě. Ne, že by Šárka byla úplně marná, to ne, ale Mery je Mery a výměnu vrchní před čtyřmi lety prostě pociťoval každý. Mirka mívala dokonce, a mívá je do teď, občasné narážky, že Šárka není Mery, a tak podobně. Seděl za svým psacím stolem, před chvílí u něj byl David změřit mu tlak, který se ukázal být v normě, díval se zrovna do počítače a něco tam porovnával s papíry na stole, když někdo zaklepal na dveře.
"Že by?" Řekl si pro sebe a vzápětí nahlas zvolal: "Dále!"
Dveře se otevřely a skutečně se objevila blonďatá hlava s krásnýma modrýma očima a přátelským úsměvem.
"Ahoj," pozdravila a pořád jen nakukovala dovnitř: "Můžu?"
"Samozřejmě, pojď dál." Usmál se na ní a pokynul jí rukou, aby se posadila. Mery tedy vstoupila, zavřela dveře a posadila se na své kdysi běžné místo, kam sedávala při každé poradě nebo návštěvě primářovny.
"Rád Tě zase vidím. Jak se máš?"
"Dobře, děkuji." Odpověděla na zdvořilostní otázku.
"A co hlava?" Zeptal se znovu a ukázal na své čelo.
"Už je mi úplně dobře. Testy jsou taky v pořádku. Sice jsem trošku naštvala Davida, že jsem odešla na revers a ano, přiznávám, nedodržela jsem úplně slib, že budu odpočívat, ale opravdu je všechno v pořádku."
Viktor se upřímně zasmál: "Ne, že by mě to u Tebe překvapovalo." Řekl a Mery se také zasmála.
"No, tak jo, tak asi půjdeme k věci, ne? Co bys potřebovala?"
"Jo," Mery trochu znervózněla, ale držela se. Nadechla se a spustila: "Viktore, já bych se chtěla zeptat na nějakou možnost návratu na urgent. Chtěla bych ukončit mateřskou, děti půjdou do školky, takže..."
"Díky Bohu, díky," vykřikl Viktor a sepjal ruce jako při modlení. Zaklonil hlavu a podíval se do stropu, aby tím naznačil, že opravdu děkuje bohu. Mery se tomu upřímně zasmála.
"Co blbneš?" Zeptala se ho pak.
"No, já jsem tak doufal, že si chceš promluvit právě o tomhle. Vážně. No jasně, že tu je možnost. Nastoupit můžeš kdykoli budeš-li chtít. S Šárkou to projednám."
Mery si oddechla: "Tak to ráda slyším. A chápu to teda správně, že se můžu vrátit na pozici vrchní?"
"No a kam jinam?" Zasmál se ironicky: "Jako že bych Tě hodil na řádovou sestru, abys povlíkala peřiny, snášela nepříjemný pacienty na boxech a buzeraci doktorů? Tam Tě fakt nepotřebuju, urgent potřebuje vrchní Mery. Vítej doma, přítelkyně." Řekl a Mery se znovu zasmála.
"Moc Ti děkuju."
"Změnilo se něco zásadního v Tvým životě?" Zeptal se po chvíli a zkoumavě si jí prohlížel.
"Proč?" Podivila se otázce.
"Víc se směješ. Když ses vrátila a vlastně i nějakou dobu před odjezdem, nevím... Byla si taková vážná, smutná a teď se usmíváš, upřímně se směješ a celá úplně záříš."
"No... jsem po dlouhé době klidná a vyrovnaná, život se mi vrátil do starých rubavských kolejí. Neuvědomila jsem si, jak moc mi Rubava scházela. Jsem prostě šťastná, že jsem doma a teď o to víc, když se můžu vrátit na urgent, do mého druhého domova. Děti si rychle zvykají, dokonce si dělají kamarády na hřištích, což je zázrak. Přizpůsobují se krásně i tomu, že semnou nejsou pořád a občas jsou u dědy nebo je hlídá Jarka s Majorem Harmanovou u Kratochvílových. Prostě mám pocit, že můj život má po dlouhé době hlavu a patu."
Viktor jen přikyvoval a trochu překvapeně i podezřívavě si jí měřil pohledem, když jí poslouchal: "A s jistým bipolárním doktorem to nesouvisí, co?"
"Proč by to s Tebou mělo nějak souviset, Viktore?" Zažertovala Mery a oba se znovu zasmáli.
"Ha ha ha, děsně vtipný. Ale zpátky k tématu... Neodpověděla si?"
"No..." Mery zkřížila prsty a na chvíli se z Viktora podívala na ruce v klíně. Nakonec ale znovu vzhlédla: "Možná trošku." Přiznala.
"Já si to myslel." Zasmál se znovu: "Přeju Ti to a jemu taky. Myslím, že si druhou šanci oba zasloužíte. A jestli mu někdy řekneš, že jsem tohle uznal, popřu to. Je to jasný?"
Mery se znovu zasmála: "Neboj, neřeknu mu nic. Myslím, že by mi ani nevěřil."
Chvíli si ještě povídali a smáli se, když je někdo vyrušil standardním vražením do kanceláře bez klepání.
"Viktore, zapomněl jsem ještě..." David se zastavil uprostřed věty a zatímco se zavíraly dveře, tak jen šokovaně zíral na ten smějící se pár starých přátel před ním.
"Ahoj, Davide," pozdravila ho Mery.
"No... ahoj," usmál se na ní.
Oba dva úplně zapomněli, že je tam Viktor s nimi. Sjížděli se pohledy tak něžnými a zamilovanými, že se Žák až divil. Takového Davida neznal. Měl před sebou dva lidi, kteří si prošli tolika úskalími včetně dlouhodobého odloučení a přesto se pořád dokázali usmát a zamilovaně si hledět do očí. A Žákovi bylo najednou jasné jedno. Ti dva jsou si souzeni.