Odpouštím Ti naposled

Před dávnou dobou ve vzdálené Kanadě: Zázrak

Před třemi lety a pěti měsíci:

Jarda Černý rychle vystoupil z taxíku a pelášil na porodní. Byl v úplně cizí zemi, cizím městě, cizí nemocnici a kolem něj slyšel cizí jazyk. Utíkal chodbou, díval se na ukazatele a snažil se najít cestu co nejrychleji. Doběhl na oddělení, které hledal a zamířil to přímo k recepci, kde seděla jedna ze zdravotních sester.
"Prosím, hledám svou dceru, měla by rodit nebo mít už dokonce po porodu. Letím z Evropy. Marie Černá."
"Ano, Vaše dcera už porodila, ale..." zdravotní sestřička najednou znervózněla a Jarda věděl, co to znamená. Znamená to, že se stalo něco zlého. Mery mu několikrát vyprávěla, že když dojde na sdělení smrti, nikdo to nechce příbuzným sdělovat a háží to z jednoho na druhého, dokud to někdo pozůstalým neoznámí.
"Zavolám vám doktora, který jí pomáhal odrodit." Řekla sestra: "Prosím, zatím se posaďte."
Jarda tedy neměl jinou možnost, sedl si na jednu z židlí pro návštěvy a trpělivě čekal. Už to bylo několik hodin, co s Luckou mluvil, takže Mery už musela mít po porodu, jen ještě vědět, jak to dopadlo.

Byla to nesnesitelná beznaděj. Nikdy se o svou dceru nemusel tak bát, ona byla ta, která rodinu držela nad vodou. Když její matka zemřela, ujala se domácnosti, výchovy Ondřeje a prostě dělala, co mohla. Starala se o dům a starala se prakticky hlavou rodiny. Tohle bylo poprvé, kdy se o něco musel starat Jarda, kdy se o někoho musel bát, poprvé od smrti jeho milované ženy.
"Jardo!!!" Najednou slyšel Lucčin hlas. Stála tam s plastovým hrníčkem od kafe, který hned vyhodila do koše a rozeběhla se k němu. Jarda se rychle zvedl a rychlým krokem se vydal k ní. Lucka k němu doběhla a pevně ho objala: "Ještě, že už si tady." Plakala mu na rameni.
"Ššššš, to bude dobrý," hladil jí po vlasech: "Co se stalo, Lu?"
"Bylo to hrozný. Celé hodiny jsem byla v galerii a sledovala to. Museli jí uspat a provést císařský řez. Ten doktor říkal, že jinak umřou všichni. Pak nastaly komplikace. První dítě se narodilo, ale neplakalo, museli ho oživovat, ale nakonec ho nastartovali a rychle ho odvezli do inkubátoru. Pak to trvalo další celou věčnost, než vyndali i holčičku. Ta dýchala hned, ale byla, respektive je o dost menší než brácha, asi nebude úplně vyvinutá, je taky v inkubátoru. No a Mery hned po odnětí holčičky, museli resuscitovat. Měla zástavu, strašně dlouho jí nahazovali a já to celé viděla. Bylo to jak noční můra. A nakonec naskočila, ale upadla do kómatu. Doktoři nevědí, jestli bude žít nebo kdy se probere."

Jarda vzal Lucku za ramena a odtrhl jí od sebe: "Zvládla si to na výbornou." Řekl jí: "Už neplakej a zaveď mě za nimi, ano?"
Lucka tedy nejdřív vzala Jardu za dvojčaty na novorozenecké. Vešli dovnitř a Jarda poprvé uviděl svá vnoučata.
"Musela jsem je pojmenovat, kdy je Mery mimo. Doufám, že se nebudeš zlobit, ale dala jsem chlapečkovi jméno po tátovi, protože vím, že Mery si klučičím jménem pořád nebyla jistá, ale o Davídkovi uvažovala. Holčičku jsem pojmenovala, tak jak vybrala Mery: Vanesa. Nevím, jaké měla Mery plány s příjmením, ale..."
"Udělala si dobře, děti mají právo na otcovo příjmení." Skočil jí do řeči Jarda: "Ať od něj mají aspoň něco." Povzdechl si.
"Budou v pořádku," pokračovala Lucka: "doktor říkal, že Vaneska musí ještě dorůst v inkubátoru, protože se narodila nedostatečně vyvinutá, ale pár týdnů v inkubátoru jí pomůže. Davídek je na tom lépe, je větší, jen teda nedýchal, když se narodil, ale rozchodili ho a teď ho monitorují. Doktor ale říkal, že se z toho dostane."
"Zázrak," zašeptal Jarda.
"Ano, to je." Odpověděla mu Lucka a chvíli smutně pozorovala dvojčátka než pokračovala:

"Doktor to taky říkal. Když zahajoval císařský řez, věřil v záchranu jen jednoho z nich. A vidíš? Zachránil oba a Mery taky neumřela, i když její budoucnost je nejistá."
"Ona bude v pohodě," řekl Jarda: "je to dcera svých rodičů."
Chvíli tam s Luckou stáli a sledovali miminka, zatímco co v Rubavě v nemocničním bufetu Davidovi s najednou se brnící ruky vypadl šálek kávy. Obsah hrnku se vylil na zem a nádoba se rozletěla na všechny strany. Bylo to jako ze zpomaleného filmu. David spadl na zem do kolen. Roman k němu rychle přiběhl a stiskl mu rameno: "Co je David?" Ptal se starostlivě, ale David ho slyšel jako z velké dálky.
"Něco se děje, Romane, něco se s ní děje." Odpověděl potichu. Lucka a Jarda se od miminek podívali směrem na chodbu, kde lítaly sestřičky i doktoři a bylo evidentní, že se něco děje. Lucka se vystrašeně podívala na Jardu, když slyšela z nemocničního rozhlasu:

'SELHÁNÍ ŽIVOTNÍCH FUNKCÍ, POKOJ ČÍSLO 305! SELHÁNÍ ŽIVOTNÍCH FUNKCÍ, POKOJ ČÍSLO 305!'

"Něco se děje s Mery," řekl David v Rubavě.
"To je Meryin pokoj," hlesla Lucka v Kanadě.