Odpouštím Ti naposled

Miluju Tě, Mery!

"Miluju Tě, Mery!" Řekl a zavěsil. A pak bylo to ticho absolutně ubíjející. Mery vytřeštila oči a směřovala pohled do neznáma. Koukala před sebe, telefon pořád u ucha a šokovaně zírala do prázdné místnosti. Slzy se jí kutálely po tváři a skoro nemohla dýchat z toho šoku, který právě zažila. Po několika dlouhých minutách jí ruka s telefonem ztěžka spadla na postel. Telefon jí vyklouzl z ruky a zůstal ležet vedle ní. Fotku v druhé ruce stále křečovitě svírala a stále v turecké sedu na Vanesčině posteli zírala do prázdna. Nedokázala myslet, ani se hýbat, jen pořád slyšela v uších jeho hlas:
"Miluju Tě, Mery!"

Když se trochu vzpamatovala, uvědomila si, že už jí dřevění nohy. Pohádka musela těm třem dole už určitě skončit. Pomalu tedy vstala. Nejdřív si klekla na kolena, pak pravou nohou došlápla na zem s levým kolenem pořád na posteli. Rukama se podepírala postele a než došlápla na zem i levou nohou přetočila se celým tělem čelem k posteli. Když stála oběma nohama na zemi, cítila, jak se jí začínají prokrvovat nohy a cítila to nepříjemné mravenčení. Pomalu ručičkovala a chodila po malých krůčcích podél postele, až k jejímu rohu. Pak se napřímila, udělala pár vrávoravých kroků ke dveřím a na chodbě se přidržovala jednou rukou zdi, zatímco v druhé měla telefon. Pak se na malou chvíli postavila a zatřepala střídavě oběma nohama. Po chvíli už dokázala chodit bez držení. Opatrně sešla ze schodů a vešla do obýváku. Bíba pustila další pohádku a pořád se s dětmi dívala. Vypadali všichni tři tak spokojeně, že se rozhodla je nerušit.

Šla tedy do kuchyně, udělala si heřmánkový čaj, aby se uklidnila a posadila se za stůl. A pak se jen poddala svým myšlenkám. Řekl 'miluju Tě'. Vzpomněla si také na kumbál: 'Chci svou rodinu'. To přece nemohl myslet vážně? Nebo ano? Naposledy to od něj slyšela na té chatě, kde s největší pravděpodobností zplodili dvojčata. Mery se při té myšlence pousmála. Vzpomněla si, jak jí s tím kalendářem přesvědčoval, že je těhotná s ním, a ne s manželem. Byl tak přesvědčený a odhodlaný. Mery ale v ten okamžik zase posmutněla. Litovala, že si to nedokázala připustit. Kdyby mu tehdy řekla: 'Ano, Davide, jsi otec. Pojď semnou založit rodinu. Řeknu to Michalovi, budeme spolu přesně tak, jak si říkal na té chatě. Budeme spolu.' Ale Mery nic takového neřekla. Tolik se bála, že by jí opustil jako tehdy, že mu nakonec udělala totéž. A přitom to neměla v plánu. Mery byla zaťatá rubavanka. Jen jednou jedinkrát byla ochotná opustit svůj domov, a to pro Davida. Odjela by s ním do Londýna. Odjela by s ním i na druhý konec světa, kdyby jí o to požádal. Ale on odjel bez ní a Mery se zasekla. Jakmile šlo o Davida, důvěra v něco hezkého nebo šťastného, byla tatam. 

Nedokázala prostě přijmout, že by s ní zůstal do konce života. U Michala tu jistotu měla. Zázemí, lásku, šestnáctiletou dceru a další dítě na cestě, klid a pohodlný rodinný život. Ale David měl pravdu. Michal jí neznal. Nevěděl, jaká je ve skutečnosti. Že nesnáší snobské akce, jako ochutnávky vín a sýrů nebo že nenáviděla, když radši odjel s kamarády než byl s ní. Mery nesnášela samotu a David to věděl. Sám jí dělal podobné kusy, když na tři dny zmizel a vůbec se jí neozval. Prostě jedno bylo jisté. Michal jí neznal jako David. Neměl ani tušení, jak byla vášnivá, emocionální a zároveň nezkrotná. Pořád jen říkával, že jí občas nechápe, ale miluje. Že je občas rejpavá a v takovém případě radši utíká a vrací se, když se uklidní. A to byla přesně ta chyba. Michal Mery neznal.

David si naopak v duchu vždycky říkal, že Mery je jako hurikán nebo tornádo. Nikdo ho nedokáže zastavit. Musí počkat, až se sama utiší. Byla nezkrotná jako rozbouřené moře, nezkrotný anděl, kterého neutišíte jen tak, ani v případě, když se vzteká nebo pláče. Ano, ten kdo uměl skutečně řvát vzteky nebo naopak zoufale plakat, byla Mery Černá. Nikdo jiný to neuměl víc. Mery upila čaje, oběma rukama svírala hrníček, palec prostrčený skrz ucho hrnku a lokty opřená o stůl. Koukala do prázdna a přemýšlela. Pořád slyšela v uších jeho hlas: "Miluju Tě, Mery!"
Tohle přece nejde. Po tolika letech? Mery si to představovala spíš tak, že se David seznámí s dětmi a pokud ho přijmou, bude je vídat kdykoli bude chtít a budou fungovat jako neúplná rodina. Nikdy ani nedoufala, že by se k sobě mohli vrátit. A teď po tak dlouhé době konečně cítila naději a v srdci cítila něco jiného než bolest či úzkost. Sama tomu nemohla uvěřit. Cítila lásku.