Odpouštím Ti naposled

Patříme k sobě

David zrovna přicházel na urgent na ranní směnu. Konečně neměl noční, a protože Mery byla už skoro v pořádku, odešel domů a celou noc spal jak zabitý. Pravda byla, že než měla Mery ten úraz, sám toho moc nenaspal, takže když přišel domů, padl tak říkajíc za vlast. Než zamířil na lékařák, aby se převlékl, zamířil ještě k recepci, kde seděla Šárka. Nejdřív si nervózně odkašlal.
"Ehm..." Šárka zvedla hlavu s úsměvem, když ho ale spatřila, zamračila se:
"Co chceš, Davide?" Zeptala se příkře.
"No taky Ti přeju dobré ráno, Šárko," pozdravil jí ironicky a také značně dotčeně: "Co Mery?"
"Proto jsi tu? Aby ses zeptal, co Mery? Jsi snad její doktor, ne? Tak jdi a podívej se na ní," pokračovala dál v nepříjemném tónu.
"Mohla bys toho nechat?" Řekl vážněji. Šárka se na něj podívala a z jejího pohledu bylo patrné, že uznává, že přestřelila: "Je jí líp. Je jí dokonce tak dobře, že se hezky rychle vrátila ke svým starým zvykům."
"Jak to myslíš?" Zeptal se nechápavě.
"Převlíká se, podepsala revers." Vysvětlila jednoduše Šárka a ironicky se ušklíbla, protože jí to vůbec nepřekvapovalo. Jestli Mery něco nesnášela tak nemocnice a doktory. Tedy z pohledu pacientky.
"Cože???" Vyjekl David: "No já jí snad zabiju." Vztekal se dál a už si to pelášil k jejímu nemocničnímu pokoji.

Ani se nešel převléct, batoh hodil pod stůl u recepce s tím, že si ho tam pak vyzvedne, vstoupil dovnitř k Mery a už se nadechoval, aby spustil bandurskou, Mery tam ale nebyla. Na chvíli se zmateně zamračil na rozestlanou postel, kde zcela očividně ještě před chvílí někdo ležel. Ležela na ní otevřená taška s jejími věcmi. David uslyšel tlumené zvuky z koupelny, takže usoudil, že bude tam. Opatrně koukl do pootevřených dveří a když se přesvědčil, že je oblečená a nebude jí vyrušovat, otevřel je dokořán. Opřel se o rám dveří, založil ruce na hrudi a naštvaně si jí měřil pohledem. Mery si akorát česala vlasy. Měla na sobě obyčejné modré džíny s bílým páskem, své tradiční bílé tenisky s bílými tkaničkami, na které u ní byl kdysi zvyklý, bílé tričko s krátkým rukávem a na věšáku za ní visela modrá džínová bunda. Jedno musel uznat, pořád to byla kočka, která se uměla obléct a hlavně to pořádně barevně sladit. Dnes zvolila modro bílou, David se vedle ní se svou černo černou občas cítil zahanbeně. Jako hříšník vedle anděla. Když tam tak stál a pozoroval jí, musel se nad vlastními myšlenkami ušklíbnout. 

Pak sebou ale musel trhnout, protože Mery se otočila a tak se ho lekla, že zakřičela, jak to uměla jenom ona. Davida tím vyděsila a úplně ho vyvedla z míry.
"Ty vole, Davide, jak dlouho už tu stojíš? Víš, jak si mě vyděsil?" Mery těžce oddechovala. Prsty se dotýkala svého srdce, protože v dlani zároveň svírala kartáč na vlasy a druhou rukou se opírala o umyvadlo. Na čele měla z obou stran zavázané rány. Už to nebylo tak zlé, takže už to byly jen tampony ve tvaru čtverců, které jí sestřička přilepila zdravotnickou lepící páskou.
"Ty mě taky," řekl dotčeně. Chvíli na ní nevraživě zíral, čímž jí znervóznil. Přestala se držet za umyvadlo, napřímila se a strčila si neposlušný pramen vlasů za ucho.
Nechápavě pokrčila rameny: "Proč na mě takhle koukáš? Nelíbí se mi to. Přestaň s tím."
David k ní rychlými kroky přistoupil, chytil ji jednou rukou za bedra a rychlým pohybem si jí k sobě přitiskl. Mery kartáč vypadl z ruky a hlasitě spadl na zem.
"A s čím?" Řekl a šibalsky zvedl obočí, zatímco se ponořil do jejích očí a začal se v nich ztrácet, jako ona v jeho: "S tímhle?" A ještě pevněji ji sevřel.
"Přestaň," řekla mu a snažila se mu vymanit, jako vždy ale David byl silnější než ona: "pusť mě." Mery se snažila odvrátit od něj zrak, ale David jí prsty druhé ruky vzal za bradu a přinutil jí se na něj podívat. Jejich obličeje byly sotva tři milimetry od sebe. Oba zhluboka dýchali a ani jeden nevěděl, jestli to má udělat nebo čekat.

"Teď už je mi to úplně jasné," zašeptal po chvíli: "cítím tu Tvou nervozitu, vzpomínám si na ní. Měla si jí vždycky, když jsem se k Tobě nebezpečně moc přiblížil. Ty už mi neutečeš, Mery."
"Davide, prosím Tě, pusť mě," zašeptala a cítila, jak se v jeho náruči chvěje a pomalu se jí začínají podlamovat kolena. Tak na ní uměl působit jedině David.
"Už to nemůžeš popřít," pokračoval a její prosby, aby jí pustil, ignoroval.
"Copak to nevidíš, lásko moje? Patříme k sobě."