Odpouštím Ti naposled

Rozchod

David a Mery se od rozhovoru v kumbále neviděli pár dní. Sice se snažil s ní spojit, ale Mery mu nebrala telefon. David se rozhodl, že využije jejího mlčení a skončí to s Šárkou jednou pro vždy. Chtěl, aby bylo Mery naprosto jasné, že o ní, respektive o ně, bude bojovat.
"Já to pořád nechápu," Šárka nepříjemně překvapila Davida, když přišla k němu do bytu. Ti dva spolu nežili, David se tomu záměrně vyhýbal, klíče od svých bytů ale měli. Šárka se objevila u něj, aby ho překvapila, nicméně se dočkala dalšího návrhu na rozchod.
"Šárko, vždyť jsem Ti to říkal. Nikdy jsem Ti nic neslíbil, to přece víš." David stál nad Šárkou a pěstmi se opíral o stůl v kuchyni, u kterého seděla. Měla zkřížené ruce, kroutila hlavou a nemohla uvěřit svým uším.
"To je kravina," řekla mu a upírala svůj zrak doprostřed stolu: "Ty prostě ukončuješ čtyřletý celkem fungující vztah kvůli ženský, která od Tebe utekla, zapřela Ti vlastní dítě, respektive děti a sebrala Ti první tři roky jejich života." Zasmála se sarkasticky: "Jo, to fakt dává smysl."

"No tak, přestaň s tím už," řekl David naštvaně, docházela mu trpělivost.
"Když odjela, řekl jsem Ti všechno, když mi Michal rozbil hubu a Ty ses dozvěděla pravdu o dítěti, když se sebrala a odjela do Kanady, řekl jsem Ti, že pokud Ti to nevadí a budeš chtít dál v tomhle vztahu pokračovat, zůstaneme spolu, ale pokud se vrátí Mery, je konec, tak zněla naše dohoda."
"Dohoda? Ty mluvíš o našem vztahu jak o nějakém kontraktu, proboha," Řekla Šárka naštvaně.
"Šári, já Ti fakt nechci ublížit, ale věděla jsi do čeho jdeš a taky si věděla, že pravděpodobnost, že to tak dopadne, je velká. Já už fakt nevím, jak Ti to mám říct. Nechci bejt zlej nebo hnusnej, chci, aby to proběhlo v klidu a my byli v pohodě, hlavně v práci. Nechci Ti ublížit, nikdy jsem to nechtěl, ale varoval jsem Tě před sebou už před tím než Mery odjela a Michal na mě zaútočil na té chodbě. Všechno si věděla. Věděla si, do čeho jdeš. Tak Tě, prosím, nekomplikuj to, ano?" David přešel do chodby, kde visela jeho bunda a batoh, vytáhl klíče od jejího bytu a vrátil se zpátky k ní. 

"Tady," položil jí před ní a natáhl k ní ruku pro ty svoje: "Šári, prosím?"
Šárce stekla po tváři slza. Věděla, že už není cesty zpět. Sáhla tedy do kapsy, rychle setřela slzu a položila mu je do natažené dlaně. Pak se pomalu zvedla a přešla do chodby. David jí následoval. Opřel se o rám dveří a sledoval, jak si obléká bundu. Vzala beze slova za kliku a otevřela dveře. Na chvíli se ale zastavila a ve dveřích se otočila.
"Tohle nebude fungovat, Davide, nikdy jste jako pár nefungovali, ty děti to nezmění." 
"Nemáš pravdu, fungovali jsme a zase fungovat budeme," díval se jí do očí a opravdu ho mrzelo, že to takhle muselo dopadnout. Nikdy si s ní neměl začínat nebo alespoň s ní neměl pokračovat, když Mery odjela. Byly by tak obě ženy díky němu netrpěly.
"Nezlob se, Šárko." 

Pokrčila rameny a odešla. David si povzdechl. Rozchody mu nikdy nešly. Vlastně když o tom tak uvažoval, tak se nikdy nerozcházel, prostě se sebral a utekl. Nejdřív utekl od Niny z Prahy, s tou ale byl aspoň v kontaktu, protože musel odjet z Prahy kvůli pracovnímu skandálu, nicméně jako rozchod to bral, pak následovala ta nejhorší chyba v jeho životě, kdy utekl do Londýna a opustil Mery, další rozchod byl úplně stejný, tentokrát zdrhnul pryč z Londýna od Susan, ale tohohle rozchodu nelitoval. No a před Šárkou byla zase Mery, od které zcela výjimečně dostal kopačky on. A to hned dvakrát, nejdřív mu definitivně oznámila, že je konec a zůstává s manželem a pak zdrhla do Kanady. Ani Jirkova smrt je nesblížila a to se tak silně objímali a drželi se za ruce, jen co se za jejím manželem zavřely dveře jednotky intenzivní péče, kde ležela Bíba. 

David si povzdechl, sedl si na gauč v obýváku, zapnul televizi, ale vůbec jí nevnímal. Začal se pomalu topit ve svých vzpomínkách.

"Nemůžeš mě jen tak chňapnout přede všemi jako kdybych byla nějaký Tvůj majetek a odtáhnout zrovna do týhle místnosti, kde si byl semnou, ale i s ní."

Zatímco v uších slyšel její hlas a všechny ty věty, které mu vykřičela do tváře, pocítil divný pocit, pocit beznaděje, totální beznaděje. Zaklonil hlavu, zabořil jí do opěradla gauče a civěl do stropu, když se dostavily další vzpomínky.

"Ty nemáš vůbec tušení, kolik bolesti mi tenhle blbej kumbál působí. To Tvoje dětinský 'chování', které mi tak ublížilo!" 

"Čekal jsem, až si uvědomíš, že miluješ mě, čekal jsem, až si přiznáš, že těhotná si semnou, že já jsem ten, se kterým chceš být."

"Už dost, já už to nechci slyšet. Pořád si s ní, tak se Ti to asi povedlo. Gratuluju"

"Co po mě chceš?" 

"Chci Tebe, chci vás, chci svou rodinu."