Odpouštím Ti naposled

Jméno otce

"NE, JÁ SI NECHCI POVÍDAT!" Davídek byl u doktora Málka, což byl dětský psycholog, kterého doporučila Bíba Bojanová a u kterého Viktor Žák domluvil sezení dvojčat.
"JÁ CHCI MAMINKU!" 
Bohužel to s ním nešlo tak hladce jako s Vanesou. Mery to trochu tušila, protože Vanesa měla blbou náladu včera a nemívala často tyto stavy dva dny po sobě. U Davida to bylo ale bohužel nepředvídatelné. Jakmile docházelo k změnám nebo se dělo něco, na co není zvyklý, tak bylo zle. 
"Uklidni se, Davide, máma je teď se ségrou. My si jenom popovídáme," řekl doktor klidně.
"ALE PROČ?" Křičel David znovu.
"A proč ne?" Zareagoval doktor a mluvil klidným konejšivým hlasem: "Čím dřív si popovídáme, tím dřív budeš moct za mamkou? Tak co? Budeme se chovat jako dva chlapi a popovídáme si?"
Davídek se na doktora mračil, ale nakonec pokrčil rameny: "Tak jo," řekl nakonec.

Mery byla zatím s Vanesou na sesterně a povídala si tam s holkama. Byla obklopená zvědavými tvářemi. Všechny vypadaly tak šťastně, že jí vidí. Byla tam Mirka, Karolína, Míša, Kačka, Barča a ostatní holky z urgentu. Na Vanesu to ale bylo příliš mnoho lidí. Nebyl to úplně typický stav jejích nálad, ale byla zaskočená. Celou dobu mlčela a zase se choulila mamince na klíně. Holky se vyptávaly na Lucku, na Kanadu a samozřejmě na dvojčata. Mery trpělivě snášela všechny otázky, i když jí to uvnitř pálilo. Naštěstí se ale nikdo neptal na otce dětí, tedy na Davida. Šárka se díky bohu někam ztratila, za což jí byla Mery vděčná. Rozhodně neměla chuť jí čelit, bohatě jí stačil David. Ten měl zrovna pacienta a operoval.
"A copak je jí?" Ptala se Mirka a ukázala na malou, která se pořád choulila k Mery.
"Moc lidí najednou. Nejsou na to zvyklí," vysvětlila Mery: "ani jeden."
Mery byla ještě chvíli na sesterně, když jí zazvonil telefon.

"Ano?"
"Už jsem skončili. Můžete se s Vanesou vrátit, promluvíme si."
"Dobře, už jdu," řekla Mery a zavěsila.

"Tak holky, už musím běžet. Doktor s Davídkem skončil," Mery se zvedla a chvíli se dívala na holky, které vypadaly v šoku. Pak si Mery uvědomila, že proflákla jméno syna.
"Dobře," řekla rezignovaně: "dvojčata se jmenují Vanesa a David Hofbauerovi, dala jsem jim jméno otce, protože jsem tehdy měla pocit, že mu to dlužím. Nicméně bych to dál nerozebírala a byla bych fakt ráda, kdybyste o tom nemluvily, neřešily to a hlavně to nedonesly...." Mery se rychle podívala na Vanesu, která stála před ní a opírala se o ní zádíčkama. Mery tedy jen pusou naznačila: 'Davidovi'.
Holky se na ní všechny chápavě usmívaly.
"Spolehni se, my to všechno chápeme, že jo, holky?" Řekla Míša s varovně nadzvednutým obočím. Holky přikývly a zdálo se, že to chápaly. Mery se tedy usmála, vzala Vanesku do náruče a vyšla ze sesterny. Malá jí objímala rukama, byla k ní přitisknutá jako klíště s nožičkama obtočenýma kolem jejího těla a co čert nechtěl, to se stalo.

Jakmile se za Mery zavřely dveře a udělala pár kroků, tak se otevřely dveře boxu číslo jedna a málem do ní vrazila osoba, která vycházela ven, jako vždy s hlavou zabořenou do tabletu s výsledky pacienta.
'No to snad, ne? Vždyť měl operovat.' Pomyslela si v duchu.
"Jo... ahoj... pardon," Vysoukal ze sebe: "Neublížil jsem vám?" Zeptal se a prstem ukázal na Vanesčiny záda. Mery vyděšeně vykulila oči a pak jen zakroutila hlavou.
"No... Mery, já..., možná bychom si mohli..." David byl nervózní a nevěděl co říct, stejně jako Mery.
"Davide, promiň, ale já už musím za synem." Řekla rychle a pomalu odcházela pryč. David se za nimi otočil a sledoval Vanesku. Jejich oči se na chvíli setkaly.
"Ten pán se jmenuje jako brácha, mami," řekla malá.
"Šššššš...." zapštěla Mery a rychle spěchala pryč. David se usmál. 

'Takže si našeho syna pojmenovala po mě, hm?' Pomyslel si v duchu a najednou cítil štěstí a naději, že se blýská na lepší časy. Naději, že ho možná pořád miluje.