Odpouštím Ti naposled

Dej jí prostor

David stál na urgentu jak opařený. Nevěděl vůbec, co dělat. Má za nimi jít nebo počkat, až přijde sama? Nakonec se vzpamatoval a zjistil, že ho všichni pozorují.
"Co je? To nemáte co na práci, ty vole," řekl naštvaně a odkráčel směrem, kterým Mery odešla. Ignoroval Šárku, jejíž oči na sobě vyloženě cítil, jak ho propichovaly a rychle se vzdálil, aby se vyhnul jejímu pohledu a musel cokoli vysvětlovat. Roman ho ale chytil za loket než zašel za roh a zakroutil hlavou, čímž mu naznačil, aby to nedělal. David se mu ale vyškubl a pokrčil rameny: "Jdu na lékařák, neměj péči," řekl nakonec, protože mu bylo jasné, že se Roman obává, aby si to nezamířil rovnou za ní.
Když zašel za roh, uslyšel dětský hlas a spatřil je.

"Maminko, kdo byl ten pán?"
"Ten pán, který se na mámu tak díval a potom i na vás, je někdo, kdo byl mamince kdysi velmi drahý."

Viděl, jak seděla na bobku a držela jeho děti za ruce. A taky viděl, jak se tvářila, byla to přesně ta Mery, kterou znal, jen byla elegantnější a vyspělejší. To už se ženám, co porodí a stanou se z nich matky, stává. Byla stejná a přitom jiná. Bylo vidět, že na ní ty tři roky zanechaly stopy. Byla to svobodná matka dvojčat, o která se zdálo být perfektně postaráno. Byla slušná, tichá, hezky oblečená. Člověk by až řekl, kdyby nebylo té podoby s chlapečkem, že ani nejsou jeho, jak výchované ty děti byly. David v ten moment cítil, jak hrdý na Mery je. Dvojčata byla taková, jaká by měla být dvojčata Marie Černé.

"A je pořád?" Zeptal se chlapeček a v Davidovi najednou hrklo. Bál se její odpovědi, která vzápětí přišla.
"Nevím," řekla potichu a Davida to zabolelo. Mery to ale také nenechalo chladnou, jak si všiml. Utřela si slzu z tváře a rozhovor s dětmi rychle utnula.
"Povíme si to doma, ano? Teď už musíme jít."

Vstala, vzala děti za ruce a odešla s nimi pryč. David ještě chvíli stál a díval se za ní s takovým smutným výrazem, až se to zdálo neuvěřitelné. Sám v sobě se nevyznal. Jedna část jeho samého mu říkala: 'Utíkej za nimi, chytni je a už je nepouštěj!' a ta druhá říkala: 'Nesmíš na ní znovu tlačit, nesmíš udělat chybný krok, dej jí prostor a trpělivě čekej.'
Měl v sobě zmatek. Na jednu stranu toužil poznat svoje děti, znát jejich jména a být jim otcem, kterého si zaslouží, být oporou i pro Mery. Takovou, jakou nikdy předtím nebyl. Na druhou stranu se poučil ze situace před čtyřmi lety, a to sice, že tlačit na Mery nebo na ní spěchat, se prostě nevyplácí.

Chvíli ještě stál na místě a zíral na ní, dokud mu nezmizela z dohledu a když byla pryč, povzdechl si, promnul si obličej dlaněmi a ztěžka se opřel o zeď nemocniční chodby.
"To bude dobrý," ozval se hlas Emy Vilkinové, která se vedle něj zčistajasna objevila: "nevím sice, jaké má plány, ale dneska je tu hlavně kvůli dětem. Tak jí dejte prostor, hm?" Řekla a poplácala ho po rameni než se dala na odchod.
"Proč?" Zeptal se David a tím jí zastavil. Napřímil se a přistoupil k ní blíž:
"Myslím teda. Prostor... to chápu. Proč je tu ale kvůli...těm..." odkašlal si, jakoby bylo těžké to slovo říct a po chvíli dokončil větu: "...dětem?"
"Vyšetření," řekla Ema po pár sekundách a chvíli ho pozorovala. Najednou viděla v jeho očích strach. Pak si povzdechla a upřesnila to: "Psychologická vyšetření. Jsou ve věku, kdy je třeba zjistit, jestli nejsou..." Ema se zarazila a David pochopil.
"Jako já," dokončil za ní.
Ema jen přikývla, ale dál už to rozebírat nechtěla, mohla by si Mery poštvat proti sobě a to nechtěla. Jakmile šlo o děti nebo Davida, tak se z ní stávala devítihlavá saň jako z každé matky, která chrání své děti a tak se na něj jen chápavě usmála a nechala ho tam stát.

Mery mezitím přicházela ke kanceláři Viktora. Viděl jí přicházet skrz vnitřní okno vedle dveří jeho kanceláře. Napřímil se s úsměvem a čekal až zaklepe a vejde dovnitř. Mery to ale chvíli trvalo, až se trochu zamračil, ale bylo mu jasné, že asi sbírala odvahu. Nakonec zaklepala a otevřela dveře. Nejdřív do kanceláře přicupital Davídek a pak Mery s Vaneskou, kterou pořád držela za ruku. Viktor vstal a čekal až dojdou blíž k jeho stolu.
"No ahoj, Mery," řekl jí, když se na něj s úsměvem podívala.
"Ahoj, Viktore," pozdravila.
"Dobrý den," řekla dvojčata jednohlasně.
"No dobrý den, děti, rád vás konečně poznávám."
"Tak se posadíme a s maminkou si promluvíme, ano?" Řekl Viktor směrem k dětem a posadil se. Davídek se posadil sám vedle Mery, ta mu jen pomohla tím, že mu odsunula židli, sama se posadila a Vanesu si vysadila na klín. Chvíli si zdvořilostně povídali a nakonec přišlo na hlavní téma a důvod jejich návštěvy a vůbec jejich příjezdu do Rubavy.