Odpouštím Ti naposled

Zoufalství

Mery si dala rychlou sprchu, převlékla se do pyžama a zamkla se v pokoji. Lehla si do postele, schoulila se do klubíčka a hlavou jí stále vířily vzpomínky na dnešní den, na všechna ta slova, která jí bodala do srdce jako ostrý zubatý nůž. Slzy nechala volně stékat po tváři, ani se neobtěžovala je setřít. Stále v hlavě slyšela ten Šárčin hlas. Mery si nemohla pomoct ale, slyšela v tom hlase zlomyslnost, vítězoslavnost, slyšela v něm krutost. Ale proč? Proč jí ta Šárka tak nenávidí. Ona jí přece taky odpustila, když jí chtěla svést otce, dostat ho až před oltář a potom jí i bráchu připravit o dědictví. Tak proč jí tak nenávidí.

"Byla jsem u doktora..." Slyšela Mery v hlavě.
"U gynekologa..."
"A jsem těhotná,"
"budu mít Tvoje dítě!"

"Ne," řekla Mery pro sebe a tiše plakala. Položila ruce na své uši, prsty propletla do vlasů a naříkala: "Proč proboha? Všechno se přece urovnalo. Tak proč?"
Mery se cítila v pasti, jakoby stála nad propastí a nevěděla, jak přes ní přejít. Tiše trpěla a snažila se nebýt moc slyšet. David ale stál za dveřmi a chvíli její pláč poslouchal. Nakonec to ale neunesl, přesunul se do pokoje pro hosty a vlastně udělal totéž co Mery. Dal si sprchu a převlékl se do domácího oblečení. Nechtělo se mu ale ležet a tak jen přecházel po pokoji z jedné strany na druhou a nechal myšlenkám volný průběh.
"Tohle se mi nemohlo stát," říkal si v duchu: "Nemůžu mít přece takovou smůlu." 
David přecházel po pokoji a nemohl se smířit s tím, co se stalo: "Ne," pokračoval v hlavě: "Šárka by si to nevymyslela. Mery má pravdu. Tak podlá není. Bože, že bych kvůli tomu ztratil Mery navždy? Že by to bylo tak, jak řekla v kuchyni? Je konec?"
Davida z myšlenek vytrhlo zaklepání na dveře. Mery vstoupila dovnitř a bylo zcela evidentní, že plakala celou dobu.

"Můžu Tě o něco poprosit?" Řekla nakřáplým hlasem.
"Chceš, abych odešel?" Zeptal se jí opatrně, Mery ale zakroutila hlavou v negativní odpověď.
"Ne, to ne, nechci, abys odcházel. Ale nemůžu se takhle ukázat před dětmi. Můžeš pro ně skočit k sousedce, už se blíží večeře? Dát jim najíst, vykoupat je, uložit je... Prostě se o ně postarat?"
"Jasně, to není problém. Postarám se o ně. Vždyť jsem jejich táta." Odpověděl jí a pokusil se o úsměv. Mery na to ale nereagovala, jen tiše přikývla a otočila se k odchodu. David měl sto chutí jí zastavit a říct jí, aby ho neopouštěla, ale věděl, že by to nemělo smysl. Mery se na poslední chvíli ještě otočila: "Budou se po mě ptát, tak jim řekni, že jsem unavená z práce a že jsem usnula nebo si prostě něco vymysli."
"Dobře," řekl David: "to ani já nezkazím." Pokusil se o vtip, ale hned na to rychle zvážněl: "Promiň."
Mery beze slova odešla z jeho pokoje a vrátila se do svého. Po zbytek dne nic nevnímala, chvíli ležela a koukala do prázdna, chvíli spala, až pak jednou otevřela oči, podívala se na hodinky a zjistila, že je jedna ráno. Šla se napít do kuchyně, hodila očkem na spící děti a vrátila se do pokoje. Děti spinkaly jak andílci, takže to David krásně zvládl a Mery si nemusela dělat starosti, alespoň ne o dvojčata.

Lehla si zpět do postele a zírala do stropu.

"Byla jsem u doktora..."  Zase ten Šárčin zlomyslný hlas se prodral napovrch.
"U gynekologa..."
"A jsem těhotná,"
"budu mít Tvoje dítě!"

"Zblázním se z toho," pošeptala do prázdna: "zblázním. Musím se někomu svěřit, s někým mluvit. Ale s kým tak pozdě?" Mery chvíli ležela a zamyšleně čučela do prázdna, záhy se jí ale rozsvítily oči jako vždycky, když jí něco napadlo nebo si něco uvědomila.
"Už vím," řekla a vstala. Oblékla se a potichu opustila byt.