Odpouštím Ti naposled

První výchovná lekce

"Dobrý den, pane Černý,"
"Dobrý den, Davide," pozdravil ho Jarda: "jak je jí?"
"Je stabilní, má dvě zlomená žebra a otřes mozku, ale je v pořádku. Kromě aktuální bolesti hlavy, jí opravdu nic není. Bude ale muset odpočívat a namáhat se co nejmíň. Zatím si jí tu nechám na pozorování a uvidíme, jak potom dál." Jarda ho pozorně poslouchal a přikyvoval. Pak se podíval na vnuka a rukou ho donutil v jeho náruči trochu nadskočit.
"Zdravit nebudeme? Co takhle nějaký to vychování, co?" Řekl mu vyčítavě. Malý David se na něj ale vzdorovitě zamračil.
"To je v pohodě," řekl starší David, Jarda ale zakroutil hlavou.
"Ne, to není, i když s něčím nesouhlasí, musí se chovat slušně, k tomu ho vede i Mery a on moc dobře ví, že by nerada viděla, kdyby se choval neslušně, je to tak, Davi?" 
Davídek pokrčil rameny, pak se ne příliš mile podíval na svého otce a pozdravil:
"Dobrý den," pak se k němu ale otočil zády a napodobil svou sestru v náruči jejich táty. Objal dědu a schoval si obličej do jeho ramene: "Nic víc mu ale neřeknu, dědo!"
"Když nechceš, tak nemusíš," poplácal ho po zádech dědeček: "Táta Tě k tomu nutit nebude."

Jarda jen na Davida pokrčil rameny a podíval se na něj s omluvným výrazem.
"To je dobrý, já to chápu," řekl David: "pojďme, odvedu vás za Mery. Ona teď sice spí, ale na chvíli vás tam pustím." Jarda přikývl a šel v závěsu za Davidem, který i s dcerou v náručí vykročil zpět k nemocničnímu pokoji, kde Mery ležela. Když došli k jejímu pokoji, David si přesunul dceru, aby si sedla na jeho levý bok. Tím si uvolnil jednu ruku a mohl otevřít dveře. Vaneska Davida držela kolem krku pravou rukou a když vcházeli dovnitř, podívala se dopředu a spatřila spící mámu. Všichni vešli dovnitř. Jarda potichu zavřel dveře a přešel s Davídkem na rukou k Mery z druhé strany postele. Napodobil staršího Davida, aby si taky uvolnil jednu ruku a pohladil dceru po tváři. Mery na jeho dotek zareagovala a pomalu otevřela oči. Nejdřív spatřila tátu s Davídkem a zářivě se na ně usmála, pak pohledem sjela níž, protože předpokládala, že uvidí Vanesu stát vedle dědy. Její úsměv nahradil zmatený výraz. Podívala se na pravou stranu a pak je uviděla. Davida a jejich dceru a nemohla uvěřit tomu obrazu před ní.

"Ahoj," pozdravil jí David: "jak Ti je? Nepotřebuješ něco?"
"Ne," zašeptala: "Jen mě bolí hlava a jsem strašně unavená."
"To je normální, to teď chvíli budeš." Usmál se na ní David a Mery mu úsměv oplatila.
"Ahoj, princezno," řekla Mery Vanese: "Ty ses usalašila v jiný rodičovský náruči? To si spolu ještě vyřídíme." Zasmála se a Vanesa jí napodobila.
"Jo a pěkně rychle se u něj usalašila," řekl navztekaně Davídek.
"Ale no tak," Mery se podívala na syna s vyčítavým pohledem: "o tomhle už jsme mluvili, Davi, zopakuješ mi to?"
"Ne," řekl David a už se schovával obličejem k dědovi.
"Ty, neštvi mě, Davide, zlomený žebra nebo ne, já se klidně zvednu!" Řekla příkře.
Davídek se tedy znovu podíval na mámu, bylo naprosto evidentní, že v ní má velký respekt. David zíral na tuhle první výchovnou lekci.
"No já poslouchám," pokračovala Mery přísným hlasem.
"Jsme dvojčata," začal Davídek: "měli bychom stát při sobě, i když s tím druhým nesouhlasíme."
"Přesně," řekla Mery a usmála se na syna: "teď už se konečně přestaň mračit a pojď mi dát pusu."

Jarda položil Davida na postel, který se po čtyřech doplazil k Mery, dal jí pusu na tvář a lehl si vedle jí hlavou na její rameno. Mery ho rukou objala a druhou se natáhla po Vanese. David tedy udělal totéž co Jarda a Vanesa udělala totéž co brácha, jen z druhé strany. Obě děti u ní ležely a vypadaly, že se cítí v bezpečí. Starší David se na ně jen něžně díval a měl zvláštní pocit. Takový ještě nikdy neměl. A i když ho mrzelo, že syn na něj nereaguje dobře, věřil, že se to určitě spraví a budou rodina, po které tak touží. Díval se na své děti, ležící v maminčině náruči, aniž by tušil, že ho Mery pozoruje a je stejně dojatá jako on s tím rozdílem, že ona byla dojatá z něj a jeho výrazu ve tváři. David se ze zasněného výrazu probudil, když se jeho oči setkaly s jejími. A i když věděl, že syn to asi nerad uvidí, neovládl se. Naklonil se nad Mery a políbil jí na čelo v místě, kde nebyla zraněná. Chvíli své rty držel nad jejím čelem a vnímal vůni jejích vlasů. Pak se zase napřímil a věnoval jí jeden z jeho zamilovaných úsměvů a pohledů. Na chvíli se podíval na obě děti, Davídek se kupodivu nasupeně netvářil a dokonce se na něj taky podíval. Vypadl už trochu smířeněji.

"Nechám vás, jo?" Řekl nakonec a s Mery si vzájemně stiskli ruce: "Já se za Tebou pak ještě stavim. Jardo, prosím, maximálně pět minut, myslete na to."
Jarda přikývl a David je nechal o samotě.