Odpouštím Ti naposled

Šokovaný urgent

Byla to ona. Mery. A vypadala nádherně. Mery se na chvíli zastavila ve vchodu a vyděšeně koukala kolem sebe. Na první dobrou si ho nevšimla. Nečekala, že způsobí až tak velký rozruch, když se tu objeví. Davídka to očividně taky vyděsilo, protože zase bořil obličej do maminčiny sukně a Vaneska na tom nebyla o nic líp. Držela mámu za kabát a tiskla se k její noze, jakoby jí měla ochránit, Mery měla svou dlaň na její tvářičce. Obě děti byly vystrašené. Bylo tam na ně moc lidí a na to nebyla dvojčata zvyklá. A už vůbec ne na tolik pozornosti. Máma byla v ten okamžik jediné bezpečí. 

Mery se rozhlížela a byla si plně vědoma nervozity svých dětí. Nebyla na tom o moc lépe, rozhlížela se, až její zrak spočinul na Davidovi. Díval se přímo na ní. Bylo to neuvěřitelné. Byl to on. David. Otec jejích dětí. Díval se na ní těma svýma temně modrýma očima a vedle sebe měl jí. Šárku. Oba dva se, bez ohledu na své prostředí, dívali jeden na druhého. Hypnotizovali se, jakoby nikdo kromě těch dvou neexistoval. On se díval na ní, ona na něj. Zhluboka dýchali a nemohli uvěřit tomu, že vidí jeden druhého. Mery si myslela, že už to má za sebou, opak byl ale pravdou. A tento moment jí v tom utvrdil. Nemohla tu už takhle stát. Nezvládla by to. Vrhla by se mu do náruče a to nemohla dovolit. Měla stále svou hrdost. Vzala děti za ruku, prošla beze slova urgentem a jen nenápadně sledovala, jak David upnul svůj zrak plný překvapení na jejich děti.

David nemohl vůbec věřit tomu, co vidí. Jistě... Věděl, že je zpátky a že brzo pozná své dítě, ale nedokázal si to představit. Ani v nejdivočejších snech si nepředstavoval, a ani ho to nikdy nenapadlo, že by mohl mít dvojčata. Ani nepřemýšlel o tom, jestli by raději kluka nebo holku a popravdě ani necítil nějaké dojetí nebo smutek z toho, že je otec, který své dítě nezná. Většinou vždycky myslel hlavně na Mery, ale teď když ty děti viděl, věnoval pozornost pouze jim. Holčička měla dlouhé blonďaté vlásky, které měla rozpuštěné a měla růžovou čelenku. Měla krásně zářivé modré oči a byla Mery strašně podobná. Na sobě měla zimní špinavě růžové vyšší botičky, tmavé džíny, bílé tričko s obrázkem Elsy z Ledového království, což ovšem David netušil, na pohádky ho moc neužilo, přes ní červenou mikinu a černý rozepnutý kabátek s barevnou šálou.

Chlapeček vypadal jako David. Kaštanové vlasy, tmavě modré oči a na sobě měl černé zimní botky, tmavé džíny, černé tričko, mikinu i zimní bundičku. Prostě celý po tátovi. Nebylo možné, aby dokázali zapřít jeden druhého. Bylo naprosto jasné, že jsou to otec a syn. Tak jako na holčičce bylo zcela evidentní, že je po mámě. Díval se na ně a cítil na sobě Meryiny oči. Procházeli kolem recepce, Davidův pohled na obou dětech. Celým tělem se otáčel po směru, kterým šli. A když se vzdalovali a David hypnotizoval jejich záda, Mery se na malou chvíli podívala přes rameno a věnovala mu poslední pohled. Její oči se neusmívaly, vypadaly zmateně až vystrašeně. Byl to jen zlomek vteřiny, který se zdál být delší než týden. Ani jeden nevnímal nic kolem, jen jeden druhého a své děti. Ani si nevšimli, že na urgent akorát přišla i Míša, Ema a Rasputin a stejně jako ostatní sledovali čtyři bytosti.

Když se Mery s dvojčaty ztratila Davidovi z očí a zahnuli za roh, na malou chvíli se zastavila. Zhluboka se nadechla, aby se vzpamatovala z toho ostrého pocitu na srdci. Obě děti zvedly své hlavičky a zmateně jí pozorovaly.
"Mamí," řekl malý David.
Mery zakroutila hlavou, aby se vzpamatovala, zhlédla dolů na své děti a usmála se na ně.
"To nic," řekla nakonec: "jdeme." 
Vykročila a vedla děti za Viktorem do primářovny, kde s ním měla sjednanou schůzku. Viktor přislíbil, že jí pomůže a zajistí vyšetření pro děti.
"Maminko?" Tentokrát to byla Vaneska: "Kdo byl ten pán?"
Mery se okamžitě zastavila a podívala se na dceru. Pak se na malý okamžik podívala i na syna a viděla zmatený výraz svých dětí. Věděla, že to přijde, jen nečekala, že tak brzo. Sedla si na bobek, aby na ní lépe viděli.

"Děti," začala: "jsou věci, které vám ještě neumím úplně vysvětlit, protože jste moc malí na to, abyste je pochopili. Ten pán, který se na mámu tak díval a potom i na vás, je někdo, kdo byl mamince kdysi velmi drahý." Mery je oba držela za ruce a snažila se najít ta správná slova, bohužel se jí to ale moc nedařilo.
"A je pořád?" Zeptal se David.
"Nevím," zašeptala. Mery na chvíli pustila Vanesčinu ruku a setřela si slzu, pak jí znovu chytila, podívala se na ně a usmála se: "Povíme si to doma, ano? Teď už musíme jít."

Znovu se postavila a i s dětmi zamířili k Viktorovi do kanceláře.