Odpouštím Ti naposled

Před dávnou dobou ve vzdálené Kanadě: Porod

Před třemi lety a pěti měsíci:

"Je to zlé," řekl kanadský doktor Lucii: "buďto zemře matka nebo zemřou všichni. Hrozí, že jako její jediná blízká osoba, budete muset rozhodnout o jejich osudu."
Lucka si setřela slzy z tváře a zadívala se z galerie dolů na operační sál, kde její nejlepší kamarádka bojovala o svůj život a život jejích dětí. Zdravotní sestřička jí zrovna stírala pot z čela a podpírala jí. Mery se opírala na loktech a zhluboka oddechovala. Rodila už hodiny a první dítě ne a ne na svět. 
"Je to těžké vysvětlit. Mery má ale příliš úzkou pánev, i když se bude snažit jakkoli, nikdy ty děti neodrodí přirozenou cestou." Vysvětloval doktor dál.
"Ale ona je při vědomí, proč to neprobere přímo s ní? Udělejte jí císařský řez." Odporovala mu Lucka.
"Víte moc dobře, jaký na to má Mery názor. Navíc dlouho při vědomí nebude. Je totálně vyčerpaná, za chvíli už s ní nebude možné komunikovat." Pokračoval doktor.
"Bože," Lucce se zlomil hlas a dlaní si přikryla ústa, když se znovu očima vrátila ke kamarádce. Mery opravdu umírala vyčerpáním, z loktů si lehla na záda a měla zavřené oči.
"Doktore!!!" Vykřikla jedna ze sester, aby ho přivolala zpět dolů na operační sál.
"Tak jak?" Naléhal doktor na Lucku.
"Pokuste se zachránit všechny," řekla rozhodně a věnovala mu vzdorovitý výraz: "Až když opravdu nebude zbytí, jednejte v souladu se svým svědomím."
Doktor si povzdechl, pokrčil rameny a spěchal na sál ke kolabující Mery. Lucka se na to nemohla dívat a tak radši odešla z galerie a šla si zavolat. Musí přece někomu v Rubavě dát vědět.
Zvedla telefon, sedla si na židli na nemocniční chodbě a vytočila Jardu Černého.
"Ano?"
"Ahoj, Jardo, tady Lucka." Představila se a v ten okamžik se jí zlomil hlas a rozbrečela se.
"Co se stalo, Lucinko, něco s Mery?"
"Já nevím," vysoukala ze sebe: "začala rodit, ale už je to několik hodin a podle doktora je nikdy nezvládne odrodit sama. Už teď umírá vyčerpáním a doktor mi řekl, že vzhledem k tomu, že jsem tu jako její jediná blízká, musím rozhodnout, koho zachrání a koho ne, když to bude potřeba. Já nevím, co mám dělat."
"Tak klid, ona je silná... Po své matce. Zvládne to."
Jarda šel akorát nemocniční chodbou. Měl totiž nějaká vyšetření. Za jeho zády zatáčela za roh Šárka, čehož si pochopitelně nevšiml. Když zaslechla poslední větu, zaraženě se zastavila a začala hovor poslouchat.
"Ať se děje cokoli, jsem přesvědčený, že to zvládne. Koupím si letenky a přiletím tam. Co si řekla doktorovi?" Pokračoval Jarda.
"Řekla jsem mu, aby udělal maximum pro to zachránit je všechny a pokud to nepůjde a vyčerpá všechny možnosti, tak ať jedná v souladu se svým svědomím. Nemohla jsem přece jen tak rozhodnout..."
"Já vím, netrap se tím, to si mu řekla moc dobře, Lu." Uklidňoval jí Jarda. V těchto situacích už se naučil jednat s chladnou hlavou.
Šárka větřila problém s Mery a věděla, že by to neměla dělat, ale raději se rozhodla dozvědět se víc, tak poslouchala dál.
"Nevěřím, že by nám takhle umřela, ona to zvládne a úspěšně porodí, ať už přirozeně nebo ne."
Šárka se šokovaně nadechla: "Tak přece," pomyslela si.
"Cizí hovory se poslouchat nemají, Šárko," pošeptal jí někdo do ucha. Ta se lekla a prudce se otočila k osobě, která jí tak překvapila. Nebyl to nikdo jiný než David. 
"Vyděsil si mě," usmála se na něj a snažila se tím zamaskovat, při čem byla právě přistižena. Jarda se dal naštěstí znovu do kroku, a protože David se soustředil na Šárku, už ho nevnímal, a tudíž už nemohl slyšet poslední Jardovu větu, která byla stále v doslechu: "Letím za vámi, buď statečná a podávej mi průběžně zprávy."
Šárka, která to na rozdíl od Davida zaslechla, se na něj usmála a nedala na sobě nic znát, políbila ho na tvář a oba se objali. David jí pevně držel a Šárka jen vnímala jeho vůni. Věděla, že by mu to měla říct, ale tak se bála, že o něj přijde, že neměla jinou možnost než se zachovat sobecky a doufat, že Mery i dítě budou v pořádku. Nechtěla, aby se jí něco stalo, pořád jí respektovala a měla jí ráda. Byla proto šokovaná z toho, co právě slyšela a v duchu byla s Mery, ať už se tam s ní, kde byla, ať už to mělo být kdekoli, dělo cokoli.
Ve vzdálené Kanadě mezitím Mery upadla do bezvědomí a doktor zahájil císařský řez. 
"Pane, doktore, je na to příliš slabá."
"Nemáme jinou možnost," odporoval doktor sálové sestře: "buďto je nechám umřít všechny nebo risknu císařský řez a zachráním aspoň děti. Vypadá to špatně, matka nemá šanci v žádné z alternativ."
Lucka mezitím vstoupila zpět do galerie. Podívala se dolů a stále nemohla věřit tomu, co se děje. Mery přece nemůže umřít. Doktor vzhlédl vzhůru a jejich oči se setkaly. Podíval se na ní soucitným pohledem, který jí ale naopak říkal, že jiná cesta není. Lucka tedy jen přikývla a doktor se vrátil zpět k pacientce.
"Umírá, doktore," konstatovala sálová sestra.
"Já vím," přikývl doktor: "proto se pokusíme zachránit aspoň jedno z dětí, když nepůjde zachránit oba."