Od Soumraku Do Rána

*27*

*Kluci? Nemohl bych si s Yoongim a Soon promluvit osamotě? Prosím.* Poprosil Jimin kluky a ti opustili místnost, zůstali jsme tam sami a já jsem hned znervózněla určitě něco tuši...*co se děje to je tak vážný že tu nemůžou být kluci?* snažila jsem se dělat že nevím o čem chcou mluvit *Soon, proč si nám nic neřekla?* podíval se na mě Yoongi jež měl slzy v očích až se mi chtělo taky nemám ráda když někdo brečí *neřekla co?* Jimin jí jen probodl bolestným pohledem *že máš Leukémii* trhaně jsem se nadechla *měla jsem pár důvodů proč to neříct a navíc to není moje povinnost vám říkat všechno o mě* Yoongi se na mě jen zaraženě podíval ale nakonec jen zamumlal *Jsem tvůj Bratr* A pak už mlčel *já vím Yoongi ale kdybych ti to řekla tak se akorát budete bát nebo mi nebudete dovolovat spousty věcí které jsem dělala doteď a tak...prostě jsem vám nechtěla dělat starosti s tímhle...*koukla jsem na ně a pak jsem zaměřila svůj pohled z okna *Nikdo z nás ti nechce omezovat život, jen o tebe máme strach* zašeptal Jimin a přiblížil se k mé posteli kde si ke mě sedl, Yoongi potom k Jiminovi přešel a sedl si na židli jež byla vedle postele postavena *to říkáte teď ale jakmile by se to dozvěděli ostatní by to teprve začlo nemohla bych se bez dozoru ani jít vysprchovat a hlavně to že máte strach je věc kterou jsem nechtěla aby jste měli teď se o mě začnete starat a nebudete mít vlastní čas* povzdechla jsem si a do očí se mi nahrnuli slzy při představě že je já a moje nemoc budeme omezovat *Jen do té doby dokud se toho nezbavíš* pousmál se Jimin a pohladil mě po vlasech *mám to čtyři roky myslíš že se z toho tak lehce dostanu?* koukla jsem na něj a nadzvedla jedno obočí *popravdě jsem se už dávno vzdala naděje že se uzdravím* povzdechla jsem si *Můžeme být alespoň rádi že se to nezhoršuje, můžeme zkusit ty chemoterapie* pokrčil Jimin rameny *vlastně...ja na ně...přestala chodit..? asi tak před půl rokem...?*pípnula jsem potichu a sklopila jsem pohled na moje ruce a začala jsem si s nima hrát, Jimin jen složil tvář do dlaní a Yoongi mě povzbudivě chytl za rameno *Jsme s tebou, vždycky je naděje* já jen zakroutila hlavou *pro mě už nic jako naděje není* pokrčila jsem rameny a když jsem viděla Jiminovu reakci na oznámení že už se neléčím tak jsem zase víc zesmutnila.

Time skip 2 dny (protože můžu)

Podívala jsem se na hodiny a na mé sbalené věci, dnes už konečně můžu domů, na jednu stranu se mi chce co nejdříve vypadnout z nemocnice, ale na tu druhou bych ráda aby se vše vrátilo do starých kolejí a kluci neměli obavy. Co jsem tak zjistila tak zatím to ví jen Yoongi, Jimin, Han a Yeonjun. což je dobře jinak bych se díky Jinovi fakt nehla z  místa najednou někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešel Jimin, na vodítku mu pobíhala malá Yuki, Zbytek zřejmě čekal venku *Tak pojď, můžeme jít* Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila on zatím pustil Yuki která se za mnou rozběhla a skočila mi do náruče *no achooj ty kuličko chlupatá nevyrostla jsi nějak?* začala jsem ji drbat za uchem pak jsem vzala vodítko i tašku s věcma a koukla jsem na Jimina* tak můžeme* Ten ke mě však přišel a tašku mi sebral a pak se na mě zazubil *hejjjj vrať mi tooo ja to unesu není to tak těžký* nafoukla jsem tváře a ohrnula jsem spodní ret *Já jsem tu chlap ne?* uchechtl se *ale já to unesuuuuuuuuuu a navíc víš co jsem říkala ohledně tý nemoci nemusíš se o mě starat* on se jen pousmál *Tsss, nemůžu být jednou za úherskej rok gentleman?* uchechtl se zasmála jsem se * dobře no tak si to teda nes já ponesu něco jinýho * nevinně jsem se na něj usmála a vzala jsem si Yuki do náruče *Yuki má nohy* porčil rameny ae nadále se usmíval. Před pokojem mě přivítali kluci *Křečkuuuuuuuuu!* Uslyšela jsem křik a následně jsem byla i s Yuki v náruči mačkána v objetí od tý přerostlý kobyly Yuki se tu nejspíš nelíbilo tak ho kousla do no...do kozy i přes tričko a on ze sebe vydal velice "MUŽNÝ" výkřik a chytil se za pravou kozu mezitím jsme s Jiminem dostali záchvat smíchu *Víš jak to bolí??* řekl dotčeně Hobi *No rozhodně né víc než moje uši teď* ušklíbl se Yoongi jež stál vedle Hobiho což způsobilo další záchvat smíchu *buď rád že tě kousla jen tam mohla tě kousnout taky o trochu níž * řekl s pobavením Kook a během chvilinky se však smát přestal protože mu Jin plesknul pohlavek *auuu za cooo co jsem řekl?!* zabručel Kook  *Nemysli na  to, jsi ještě furt dítě* pokáral ho Jin *je mi 21!* začal se bránit Kook *holky neprete se a pojďte ja mám už hlad jsem ještě dneska nejedla* zakňučela jsem a udělala na ně psí oči *Příznávám že mám taky hlad* udělal psí oči Tae a Yuki štěkla. Jin na nás  vyvalil oči *HLAD?! TO JSTE MĚLI HNED ŘÍCT! TO JE NALÉHAVÉ!* řekl a vzal mě do náruče *jdeme honem!* zavelel a už se mnou šel k výtahu, nezmohla jsem se na nic jiného než jen na to se smát.

Okamžitě jakmile jsme dorazili domů tak mě Jin posadil ke stolu a položil přede mě talíř s jídlem a já se do něj s chutí pustila *to je výborný Jine mmmhmmmm* zahuhlala jsem s plnou pusou a jedla jsem dál *Konečně tu někdo ocení moje jídlo* podíval se vyčítavě na ostatní *Sednout, a jíst!* přikázal a přinesl všem jídlo a Yuki po něm začala skákat že chce taky něco k jídlu Jin se na ní jen pobaveně podíval a šáhnul do menší skříňky odkud vytáhl jídlo pro psy *Ale moc jí nepřežer, nepotřebuju aby se poblila* upozornil ho Jimin a Yuki ho zabila pohledem a já jsem se zasmála z toho že jak se na něj koukla tak Jimin sebou cukl *Dej, jí kolik si bude přát* usmál se nevinně * ty jsi to ale mafián Jimine ty  se vážně bojíš štěněte?* uchcechtla jsem se