Od Soumraku Do Rána

*63*

*t-takže...j-je to pravda...u-dělala to...*dopadl jsem na kolena a rozbrečel jsem se "co jsem to jen udělal...jsem takový idiot..." nadával jsem si v hlavě 

po chvíli jsem se podíval na otevřené dveře do koupelny pomalu jsem se zvedl a šel tam kde se to stalo....a opravdu...znovu jsem padnul na kolena...vana byla celá od krve...od její krve...*co jsem to jen provedl....*  zatajil se mi dech při pohledu na vanu s její krví po tváři mi stekla slza a pak další a další, po chvilce se mé tělo třáslo nad nátlakem vzlyků. Mohl jsem tam takhle sedět třeba půl hodiny nebo hodinu, slzy stále tekly ale já jsem se už zvládl nějak udržet na nohou, klepala se mi kolena a já se podíval do zrcadla. opřel jsem se o umyvadlo a pozoroval svůj odraz *Co jsem to kurva za kreténa* v odrazu jsem se podíval na vanu rychle jsem sklopil hlavu a víčka stiskl silně k sobě přešel jsem k vaně vyndal jsem špunt a pustil do ní vodu aby z ní co nejvíce zmizela krev a samozřejmě jsem pak vodu zastavil

pak jsem vyšel z pokoje a šel jsem rovnou směr dveře musím zjistit jak je na tom *Jimine? kam jdeš?* zaslechl jsem známý hlas Gi *musím do nemocnice...musím za ní* koukl jsem na ní s rudýma očima od pláče a napuchlými tvářemi od slz *Jimine, to nejde, nepustí tě k ní, né teď* položila mi ručku na rameno *proč by mě nepustili pokud tam je Yoongi pustí i mě...klidně jim dám peníze jen...jen abych jí mohl vidět...* řekl jsem a zase se mi po tváři začali kutálet slzy *Asi tě nezastavím že?* zeptala se a já jen zakroutil hlavou *udělal jsem neodpustitelnou věc...tak ji alespoň chci vidět než...to je jedno...Gi...moc se vám všem omlouvám...* řekl jsem a odešel jsem ona tam jen zůstala stát a pozorovala mě jak odcházím

já pak nasedl do auta a vyjel jsem do nemocnice

*Time Skip 1 Year*

Během celého roku se toho moc nestalo, Soon stále leží v nemocnici, pomalu se blíží den který nikdo nechceme aby nastal, pozítří jí mají odpojit od přístrojů, všichni už ztrácí naději na to že by se nám Soonie vrátila živá a zdravá. Rozhodl jsem se pro jeden dost velký krok, chtěl jsem předat velení, a to konkrétně Yoongimu. To je možná taky ten důvod proč jsem mu nyní volal a pozval si ho do kanclu. uslyšel jsem prosté vrznutí dveří *Co potřebuješ?* zeptal se a věnoval mi pohled *Yoongi... já... chtěl bych ti předat velení* vysvětlil jsem prostě a on jen nechápavě zamrkal       *c-cože? proč? a proč já?*začal ze sebe vysypávat otázky *Vždycky jsi byl moje pravá ruka, jsem rád že jsem tě měl po boku Yoongi* pousmál jsem se na něj *myslíš to vážně? j-jakože... je to pro mě čest...ale...nevím jak bych to zvládl...a hlavně teď kvůli Soon...nevím jak to zvládnu jestli...jestli se neprobudí...* u posledních slov se mu nahrnuli slzy do očí ale dokázal je zahnat *Yoongi, ty to zvládneš, jsi nejsilnější člověk koho jsem poznal* přešel jsem k němu a položil mu ruku na rameno *Všem vám bude líp až vám zmizím z života* kývl jsem na něj se smutným úsměvem *p-počkat...cože? ty chceš o-odejít z bangtanu?*vykulil na mě oči a já jen prostě přikývl *Nepotřebujete mě tady, bude vám beze mě líp* chtěl jsem odejít ale Yoongi mě chytl za ruku *Jimine...nechoď...nehledě na to co jsi udělal tak jsi stále rodina...nemůžeme v jeden den přijít o dva členy rodiny...pomysli na Soon ona by si to nepřála...Jimine a jako tvůj bývalý přítel ti říkám že tě tu potřebujeme...ja tě tu potřebuju, kluci tě potřebují a Soon taky nemůžeš jen tak odejít...tvůj otec po smrti tvé matky taky neodešel a vidíš co vše dokázal a to proto že jsme drželi všichni za jeden provaz...Jimine když o tebe přijdeme Bangtan se dost možná rozpadne * po tváři mi stekla jedna jediná neposedná slza, jakmile zmínil náš bývalý vztah a veškeré věci z minulosti. Slzu mi z tváře setřel a poté mě silně objal *Jimine, já tě tu potřebuju* zašeptal zlomeně *Sugar* zašeptal jsem jeho přezdívku jež jsem mu dal když jsme spolu chodili *ChimChim...*on naopak zašeptal mojí přezdívku ale najednou mu začal zvonit telefon tak se odtáhl a vzal to *Min u telefonu...ano jsem...c-cože see?!...ano hned tam jedu....ano ano děkuju mockrát...nashle*Yoongimu se rozzářili oči *Copak?* zeptal jsem se ho *SOON SE PROBRALA!* zakřičel radostí a poskočil takového jsem ho ještě neviděl ale než jsem stihl zareagovat tak si mě přitáhl a políbil mě, po tak dlouhé době jsem cítil jeho rty, stále tak návykové jako na začátku, z nějakého neznámého důvodu jsem s ním začal spolupracovat a položil si ruce na jeho ramena a on mě přitlačil na stěnu za mnou a skousl mi ret nadčímž jsem vzdych a on se dostal jazykem do mých úst přitáhl jsem si ho ještě blíž, ach jak mi chyběl a když jsem chtěl pokračovat ta se rychle odtáhl a vykuleně na mě koukal *p-promiň...j-ja...to nemůžu...* šeptl a vyběhl z pokoje a pak se zezdola ozval jeho křik *SOON JE VZHŮRU!* jen jsem se pousmál a prsty si přejel po rtech a pak jsem se vydal dolů za těma bláznama kteří začali řvát jako kokoti nebo skákali až do stropu a Gi s Hyunjinem...nebudu mluvit radši *O můj bože* vydechla Gi *Tak na co sakra čekáme!* vyjekla Gi a pak si mě všimla *Jimine? proč jsi červený jako rajče?* zeptala se zvídavě *neřeš jen jsem rád že je vzhůru až se mi z toho chce brečet radostí* plácl jsem první věc co mě napadla ona sice vypadala že mi to nevěří ale nakonec jen kývla, Nějak jsme se nasáčkovali do aut a rozjeli se k nemocnici.

když jsme dojeli tak jsme hned běželi na její pokoj, Lidi v nemocnici na nás čuměli jako na skupinu absolutních debilů ale nám to bylo všem jedno, zastavil jsem s Yoongim a zbytkem lidí za sebou před dveřmi a Yoongi zaklepal a zevnitř se ozvalo tichounké, chraplavé a ospálé "dále" tak jsme vešli a já vešel až jako poslední