Od Soumraku Do Rána

*68*

celou dobu jsem měla ruku na tváři jako bych to tam měla spálený nebo co trošku to bolelo ale jakmile jsem si přejela jazykem po vnitřní straně tý tváře mě něco zarazilo dotkla jsem se jazykem mojí ruky...asi budu zvracet...nebo brečet ihned se mi spustili slzy a rána začala reagovat a začala bolet asi těma plynama jsem byla nějaká utlumená nebo jak se tomu říká omámená...že jsem ani necítila bolest sice vím že na mě sahali ale nevím co dělal neviděla jsem to a ostatní asi mysleli že to je krev když toho jednoho vedle mě zastřelily...rychle jsem schovala svůj obličej do Yoongiho hrudě a tvář jsem měla pořád schovanou pod rukou kterou jsem na ni měla položenou pachuť krve se šířila i do mojí pusy ale snažila jsem se to ignorovat *Soonie, copak je?* zeptal se Yoongi *N-nic* zakoktala jsem *Ukaž mi tu tvář* pokynul mi a já jen zakroutila hlavou a víc se na něj namáčkla on mě vzal za bradu a odkryl mi ruku *Chime?* zavolal na Jimina *Ti hajzlové, zase jsem je nezastavil* zavrčel Jimin *Jedeme domů, Yeonjun s Hanem se o tebe postarají* jen jsem se Yoongimu hlavou vyvlíkla a znova si ji zakryla rukou a schovala se do Yoongiho hrudě a začala jsem se lehce klepat nechci vidět jak to vypadá...budu jako příšera... on okolo mě ovinul ruce a přitiskl si mě blíž, po chvilce se odtáhl a já byla nucena si sednout do auta. 

celou cestu jsem měla ruku na tváři a koukala jsem z okna aby na to nemuseli koukat krev z toho už moc netekla ale samozřejmě jsem ji měla až na krku, po nějaké době jsme zastavili a kluci mi pomohli ven, v domě si mě přebral Yeonjun *Božíčku, oni ti prostě vždy musí ublížit* zakroutil hlavou a vzal mě k sobě do pokoje a já jen celou dobu koukala do země a ani jsem nepromluvila...o toto Jacksnovi šlo sejmout mě psychicky a pak i fyzicky... *Neboj se, budu se snažit aby ti tam nezbyla žádná jizva* usmál se povzbudivě Yeonjun a začal ránu opatrně ošetřovat já měla křečovitě zavřený oči bolelo to...strašně moc...už tu nemůžu být...vždy se stane něco mě a nebo klukům kvuli mě... už mě to nebaví...jsem tu jako přítěž...musí se o mě starat jako o dítě pořád dokola... Yeonjun se na mě podíval jako kdyby mi četl myšlenky *Soonie, rozhodně si nemysli že tu jsi na přítěž* zašeptal a já na něj koukla a pak jsem přemístila pohled na zem a povzdechla jsem si *Vždyť vám dělám jen samé problémy Junie, moc dobře to víš* zamumlala jsem tak abych s tím zraněním nic moc nedělala *Neděláš nám žádné problémy, problémy byly i před tím a budou i potom, problémy tu byly vždycky* pokrčil rameny a dále se věnoval své práci *ale jde o to že já...že se o mě musíte starat...vždy ať se stane cokoliv...většinou za to můžu já a nebo to schytám já a vy se o mě musíte starat...už mě to nebaví všichni jste málem umřeli několikrát kvůli mě...a dokonce...i jeden zemřel kvůli mě...díky mě jsou tu jen problémy...* řekla jsem se slzami v očích *takže když tu budu budou se zaměřovat na mě kvůli Jiminovi...u kterýho ví že mě miluje a bude se mě snažit chránit za každou cenu...a to bude stát nejen jeho život ale i váš...nechci aby jste kvůli mě zemřeli...cítím...že sem nepatřím akorát vám ničím život...bude lepší když vám z vašich životů odejdu...* Yeonjun se zastavil *Soonie, neodcházej, co tu budeme bez tebe dělat? Sotva jsme tě dostali z nemocnice a už bys nám chtěla znovu odejít? * podíval se na mě Yeonjun smutně * Yeonjunie...věř že nechci odcházet...ale musím...všichni mě zneužívají jako vaše slabý místo...a to nechci...dokud tu budu jste velice zranitelní...a může se vám něco stát...takže...nemůžu jinak mám vás ráda nechci aby se vám něco stalo...Yeonjunie...neříkej to nikomu prosím...* Yeonjun jen smutně přikývl *Nevím co bez tebe budeme dělat, víš jak moc to zasáhne Jina a Jimina? Ti dva z toho budou na dně, ale pokud si to přeješ, tak to nikomu neřeknu. Jen nám tu budeš chybět, Jimin chtěl své místo předat Yoongimu protože se bál že když by ses neprobudila tak že by to nezvládl, chtěl odtud také odejít, ale víš co ho zastavilo?* podíval se na mě *Lidi co ho mají rádi, kdyby mu Yoongi dostatečně nevysvětlil že ho tu potřebujeme protože je naše rodina tak by tu nebyl* zašeptal Yeonjun *Eh... můžu mít ještě jednu otázku?* zeptala se  a Yeonjun kývl *Proč Jimin říká Yoongimu Sugar a Yoongi Jiminovi Chime?* zeptala jsem se *No... Je to dloooouhá historie* ušklíbl se Yeonjun *Když spolu ti dva chodili tak si tak říkali, a najednou to teď přišlo znova, nemyslím tím to že by spolu začali chodit, to né. Ale myslím si že to dělají nevědomky, jsou si tu mezi klukama nejblíž a vzájemně si věří, jakmile mají problémy tak poslední dobou chodí za sebou navzájem a vždycky spolu všechno vyřeší.* pokrčil rameny Yeonjun a já jen kývla že chápu *Yeonjuniee beze mě budete dělat to co doteď když jsem tu nebyla...vím že to bude chvíli bolet...ale přejde to...pro mě je to taky těžký však neříkám že odejdu navždy... jen tu nebudu bydlet neodcházím nadobro budu vás navštěvovat pokud budu moct nebo můžeme volat...je tolik způsobů jak se vídat...ale...nebude to jako před tím...nebudeme se vídat tak často...ale budeme...* Yeonjun jen svěsil ramena a smutně se na mě podíval *Soonie, je to tvoje rozhodnutí.* zašeptal *ale notak Yeonjunie...nebuď smutný...* objala jsem ho on mi objetí vrátil a pořádně mě stiskl *Jen...Jen Nám tu budeš chybět* zašeptal *však vy mi taky budete chybět Yeonjunie...* on se odtáhl *Kdy...Kdy plánuješ odejít?* zeptal se *n-nevím možná dnes nebo zítra...čím dřív tím líp...* on jen prostě kývl *Promiň Soonie, ale nebudu ti moci pomoct* zakroutil hlavou a já jen chápavě kývla *to je v pořádku já to nějak vymyslím neboj...* usmála jsem se smutně na něj *Pojď se alespoň podívat na kluky dolů* vytáhl mě za ruku na nohy když dokončil ošetřování mé rány.