Modrý kod - Sestra Davida

Část 31 - Menší zklamání

Konečně jsem měla po službě, tak jsem se vydala rovnou domů a nikde jsem se nezastavovala. Doma jsem si dala rychlou sprchu, udělala jsem si něco malého k snědku a chystala jsem se do postele. Myslela jsem si, že to bude taková rutina, jako po každé službě. Ale to jsem se mýlila a někdo mi zazvonil u dveří. Myslela jsem, že to bude Roman, také kdo jiný, ale jak jsem otevřela dveře a jaké překvapení na mě čekalo v podobně mého bratra Davida. "Ahoj Daví, potřebuješ něco?" s otázkou jsem se na něj usmála a naznačila jsem mu, aby šel dál. Ten na nic nečekal a vešel dovnitř. "Ahoj, ne nepotřebuju. Já jen, no. Myslíš, že bych tu mohl přespat. Divné, ale nechci bejt sám." Zavřela jsem dveře a odpověděla mu, "No jasně, že tu můžeš spát, tak jsme rodina, ne?" Šla jsem do kuchyně a udělala jsem i Davidovi něco k jídlu. Asi měl velký hlad, protože to do sebe rychle hodil. Chvíli jsme si ještě podívali a pak jsme si to zamířili do ložnice, kde jsme v tu ránu oba usnuli.

Naštěstí jsem měla volno, takže jsem si mohla spát, jak dlouho jsem chtěla a že mě se tedy chtělo spát. Ale Davidovi asi ne, protože když jsem se probudila, tak už vedle mě neležel. Podívala jsem se na mobil, kde jsem od něj měla zprávu, že už je v práci. Usmála jsem se na mobil a ještě chvíli jsem ležela v posteli a odpočívala. Asi za půl hodiny jsem z té postele vstala i já a šla jsem si udělat snídani a jelikož jsem se nemusela odbít, protože jsem měla čas, tak jsem si udělala lívance s marmeládou. To jsem měla naposledy, snad ještě v Praze.

Zkusila jsem své štěstí a opět jsem se vydala ven a doufala, že opět nenajdu někoho, kdo nebude potřebovat mojí pomoc a já opět neskončím v nemocnici. Zavolala jsem Romanovi, jestli nemá čas se třeba na procházku ve dvou, ten mi na to odpověděl, že je bohužel v práci, ale kdyby to šlo, tak by šel moc rád. Dobrá, takže Roman nevyšel a David, ten je také v práci a nikoho jiného tu ještě neznám. Nebo znám, ale nemám na ně kontakt. Tak jsem se na procházku vydala sama.

Na procházce jsem narazila na dětské hřiště, tak jsem si řekl, že si tam na chvíli sednu. Bylo hezké koukat na to, jak si tam děti hrají a dovádějí. V duchu jsem si říkala, že bych už také chtěla dítě, ale předtím jsem neměla s kým a teď, když ho mám, tak je ještě na to moc brzo. Z mé myšlenky mě ale probudila něčí ruka na mém rameni. Cukla jsem sebou a podívala se, kdo to je. "Ahoj Terko. Promiň, jestli jsem tě vylekal, ale viděl jsem, že tu sedíš sama, tak jsem se rozhodl, že tě přijdu pozdravit." Byl to Ondra, "Ahoj Ondro. V pohodě, nic se nestalo. Jen jsem se možná trochu lekla, že zase někdo potřebuje pomoc. " Ondra se na mě jen usmál a přisedl si ke. "Proč by někdo od tebe chtěl pomoc, však tě tu nikdo nezná a neví, že si lékařka, nebo snad ano?" Jen jsem zavrtěla hlavou, "Sice mě tu nikdo nezná, ale já mám prostě na to štěstí. Když jsem šla tedy poprvé ven, když jsem měla volno, tak jsem narazila na kluka, který ležel na zemi. Asi spadl z kola a kde myslíš, že jsem zase skončila." Oba jsme shodně řekli, "V nemocnici." Začali jsme se tomu strašně smát.

Chvíli jsme si ještě tak povídali, když k nám, tedy hlavně k Ondrovi přiběhl jeho syn, "Tatí, půjdeš mě rozhoupat? Prosím." "Ale to víš Vašíku, co mám s tebou dělat." a pohladil svého syna po vlasech tak, že mu je skoro všechny rozcuchal, to se ale Vaškovi moc nelíbilo. Podíval se na mě a řekl, "Omluvíš mě prosím, já ho jen rozhoupu a hned jsem tady." Jen jsem kývla hlavou a snažila jsem se netvářit tak překvapeně, ale asi mi to moc nešlo. Jen Ondra přišel, tak jsem se snažila dostat s toho šoku, že už má dítě. Vůbec bych to do něj neřekla. Jako věk na dítě má, to neříkám nic, jen mi přišlo že se mu asi líbím a přitom už má rodinu jinde.

Poté, co rozhoupal svého syna, tak přišel za mnou a ještě jednou se omluvil. "Promiň, asi jsem ti to měl říct, že?" Chvíli jsem se na něj koukala a poté odpověděla, "A tak to asi záleželo na tobě, mě se svěřovat nemusíš. Jen jsem prostě překvapená, vůbec jsem nečekala, že by si už mohl být táta. Ale to je asi jedno, co jsem čekala. Možná by ses měl věnovat synovi a já půjdu domů." Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale to mi Ondra nedovolil, "Terko počkej, ano měl jsem ti to říct, ale bál jsem se toho, že si pak se mnou nebudeš chtít vidět, právě kvůli tomu. Ano dítě mám a ano mám i manželku, ale chtěl jsem se i trochu odreagovat a třeba si i najít nějakou kamarádku a ne jen kolegy." 

Ahoj všichni, co to čtete. Sama vím, že jsem strašně dlouho nic nenapsala, teď je toho trochu moc, ale teď se budu snažit aspoň jednou do měsíce něco vydat.

Ale teď jinak, co si myslíte o tom, jak se to zamotalo mezi Ondrou a Terezou, mají šanci, nebo má Tereza zůstat s Romanem a nic nového nezkoušet. Prosím o váš názor.

Vaše Dejdi ❤