Modrý kod - Sestra Davida

Část 23 - Prokopovo zlomené srdce

Na urgent jsme s Romanem nakráčeli ruku v ruce, nevšímali jsme se okolí, měli jsme oči jen pro sebe. Asi nám bylo úplně jedno, co si o nás budou myslet a co opět vymyslí za drby. 

Došli jsme na pokoj, kde seděl David a byl opět zahleděný do knížek a notebook, kde dál pracoval na svém výzkumu. "Ahoj brácha, takže už si zase super doktor?" Na chvíli zvedl oči od knížky a odpověděl, "Co, jojo. Ahoj Terezo, ahoj Romane. Dnes večer pivo." To se na mě Roman s tázavým výrazem, "Mě se ptát nemusíš. Jestli chceš, tak jdi. Uvidíme se jindy." Políbila jsem ho a šla ke své skříňce, kde jsem si vzala věci a začala se oblékat do pracovního. 

Roman zůstal s Davidem na lékařským pokoji a já si skočila pro něco do bufetu, "Dobrý den paní Vodochodská, tak co máte dneska dobrého?" Paní Vodochodská se na mě jen usmála a odpověděla, "Ale dobrý den paní doktorko. Jako by jste nevěděla, že máme vše dobré, ale dneska je asi nejlepší ten domácí štrúdl z domácích jablek." Tak na ten jsem měla strašnou chuť, "Tak mi tedy asi šest kousků a k tomu si vezmu ještě latté." Aby jste si nemysleli, že jsem takový otesánek, tak beru ještě Davidovi a Romanovi. Zaplatila jsem, poděkovala a rozloučila se a šla jsem zpátky na lékařský pokoj.

K mému překvapení tam seděl už i Prokop a učil se na atestaci. Hned, jak mě uviděl, tak se rozzářil jako sluníčko. "Ahoj Terko, děkuji že si mu tu práci opravila tak rychle." Mezitím jsem položila jablečný závin a latté na stůl a odpověděla, "Ahoj, není vůbec zač. Měla jsem volné odpoledne, tak jsem si to přečetla a ani jsem tam toho nemusela tolik opravovat. Měl si to moc hezky vypracované." Napila jsem se kávy a otevřela jsem malou krabičku, kde byl ten závin. Roman a David se na to okamžitě vrhli a aby to nebylo Prokopovi líto, tak jsem mu taky jeden nabídla a on s radostí přijal. Přišla jsem zpátky k Romanovi, on mě jen chytl za ruku a strhl si mě k němu na klín a lehce mě políbil na tvář. Já jsem se jen usmála a dala jsem si ten závin. Poté jsem podívala na Prokopa, který už nebyl jako sluníčko, ale spíš jako mrak. Chvíli jsem ho pozorovala, ale zase tak, aby to nebylo tak nápadné. Po chvíli se Prokop zvedl ze židle a rychle odešel z místnosti. To jsem se z Romana zvedla i já a šla jsem rychle za ním. 

"Prokope počkej, co se děje?" zeptala jsem se ho, když jsem ho konečně zastavila, "Ale nic, jen jsem si z tebe dělal falešné naděje. Myslel jsem, že když sis mě vzala pod dohled, tak že mám u tebe šanci, ale ne jako kamarád, ale jako chlap." Usmála jsem se na něj a vzala ho za ruce, "Prokope, já to tak ale nebrala. Vzala jsem si tě pod dohled, protože si mě o to požádal a protože s tebe cítím potenciál, aby si byl skvělí lékař. Jen musíš ze sebe dostat tu nejistotu." Smutně se podíval do země, "Já vím, ale já si prostě myslel, že mám šanci." Pustil moje ruce a odešel. Koukala jsem za ním, dokud nezašel za roh a tiše jsem řekla, "Promiň, že jsem ti dala falešné naděje." 

Ahojky lidi. Vím, že vás to moc lidí nečte, ale pro ty co to čtou mám jednu otázku. Chtěla bych vědět, jestli vám vyhovuje to, že spíše píšu věci okolo a ne to zdravotnické, ale pokud chcete více zdravotnické akce, tak s tím nemám vůbec problém.

Vaše Dejdi ❤️