Modrý kod - Sestra Davida

Část 41 - Krásný den s Ondrou, tedy aspoň jeho začátek

S Ondrou jsme dorazili ruku v ruce ke mě do bytu, kde jsem si ani nestačila sundat boty s bundou a Ondra se na mě hned vrhnul. Odskrčila jsem ho se slovy, "Ondro, počkej chvíli, nech mě se svléknout a dát si vanu. Byli jsme v práci a já si tam nedala ani sprchu. Ale můžeš se ke mě klidně přidat. Vanu mám velkou dost." Sundala jsem si boty a šla do koupelny, abych připravila bublinkovou romantickou koupel pro nás dva. Tedy jsem alespoň doufala, že se ke mě přidá. Chvíli jsem byla v koupelně sama a přemýšlela, zda to pochopil dobře a že se opravdu přidal a stále nic. Tak jsem se zvedla z vany, šla jsem do předsíně, kde by měl Ondra být a taky byl. Seděl na botníku a jakoby přemýšlel. Přišla jsem tedy k němu, vzala mu ruce do mých a zeptala se, "Zlato, co se děje. Proč si nepřišel za mnou do koupelny a sedíš tady na botníku, jako hromádka neštěstí." Ondra se na mě podíval těma jeho smutnýma očima a odpověděl,"Když já jsem si myslel, že si se na mě naštvala a to, že se mám přidat si řekla jen tak a kdybych přišel za tebou, tak by ses naštvala ještě víc. Tak jsem raději zůstal tady a čekal jsem, až si dáš vanu a pak půjdeme do ložnice." Usmála jsem se, pohladila jsem ho po tváři a řekla, "To je přece nesmysl, že bych se na tebe naštvala a kdybych byla naštvaná, tak to za prvé vypadá jinak a za druhé, bych ti neříkala, aby ses přidal do koupele se mnou. Tak se zvedli a pojď za mnou." Pomohla jsem mu, aby se zvedl, objala ho, vzala ho za ruku a vedla do směrem do koupelny. Ondra se moc rád nechal vést.

V koupelně se nic nestalo, jen jsme se mazlili, myli a podívali si. Jako bychom se znali celý život a byli spolu věky. Nepotřebovali jsme nic jiného, jen sami sebe. Ani nevím jak dlouho jsme v té vaně byli, ale vyhnala nás zima. Tak jsme se osušili a vydali se do ložnice. Sice jsme se na to oba těšili, ale na druhou stranu jsme ani tohle v tu chvíli taky nepotřebovali, potřebovali jsme jen toho druhého, jeho náruč, jeho objetí, jeho teplo. Tedy, aspoň jsem to tak cítila já, ale myslím si, že Ondra to tak cítil taky, protože si jen lehnul do postele, přikryl se peřinou a ukázal mi, abych se k němu přitulila. Na to nemusel čekat dlouho, propletli jsme ruce a dál jsme si povídali. "Ondro, vím že je to asi teď divné a možná i blbý se ptát, ale čím jsem tě vlastně přitahovala. Vždyť máš manželku a synka." Ondra se zasmál a odpověděl, "Víš, že já ani nevím. Spíš nevím, jak to mám popsat. Prostě ses mi líbila, jak si byla svá a nejsem moc zvyklí, že se takhle chová doktorka na urgentu. Neříkám, že tam nejsou skvělý doktorky, ale ty ses ho prostě nebála a ukázala si mu, že nejsi hej nebo počkej, ale doktorka, která ho chce zachránit. Ať se mu to líbí nebo ne." Usmála jsem se a jeho odpověď zněla, jako by mě obdivoval. Nevěděl ale jak jsem se cítila s tím pacientem na boxu. Ale on pokračoval, "Asi možná proto jsem byl a jsem rád, že jsme teď tady a že jsem teď s tebou v posteli. Sice ano, bylo by super, kdyby tu byl i Vašík. Ne zrovna tady, mezi námi v posteli, ale třeba ve vedlejším pokoji, který by byl třeba i jeho pokojíček." Tohle jsem tedy od něj nečekala. Myslela jsem, že bude na to chtít jít pomalu a citlivě. Právě kvůli Vašíkovi, aby to pro něj nebyl takový šok. Tady kvůli Lindě, protože je to stále jeho manželka. Myslím si, že věděl, že jsem se trochu zarazila a snažil se to nějak zmírnit. "To jsem asi malinko přestřelil. Ani tu nemám nic svého, jen to v čem přijdu a už ti sem chci nastěhovat svého syna a ještě do pokoje, se kterým ani nevím jakým s ním máš plány." Zvedla jsem se z něj, přitáhla si peřinu více k sobě a odpověděla, "Já neříkám, že mě to nezaskočilo, ale asi s trochu jiného důvodu, než si myslíš ty. Byla bych ráda, kdyby tu byl Vašík s námi, ale na druhou stranu je to pro něj ještě moc rychlé. Taky si ještě stále ženatý. Myslela jsem, že právě kvůli tomu na to půjdeme pomalu. Jako budu ráda, když budeme častěji spolu. Když ti to tedy vyjde. Já na tebe budu mít čas vždy. Ale zase nečekej, že na tebe budu čekat. Taky budu mít svůj program a když napíšeš, jestli mám čas. Vždy si to nějak budu snažit zařídit, ale někdy to prostě nepůjde. Právě když to nepůjde když budu mít službu." Ondra jen kývl hlavou, usmál se, protože nejspíš nečekal, že to vezmu takhle dobře a takhle rozumně. "Terko, nečekal jsem, že to takhle vezmeš a jsem za to moc rád. Dobře, tak tedy pomalu a když budu mít čas, tak napíšu a uvidím, jestli budeš mít čas i ty. Ale klidně si můžeme poslat směny, abychom věděli o sobě, jak to máme." Kývla jsem hlavu, políbila ho a zase jsem se k němu přitulila. Ještě chvíli jsme si podívali, ale už jen o takových nezávažných věcech, až jsme s toho oba usnuli. Naštěstí jsme si ještě stihli nastavit budík, kvůli Ondrovi, aby šel domů za Vašíkem.

Zdravím všechny, kteří ještě jsou tu u příběhu a dál ho čtou, snad se Vám to bude líbit. Není tam tentokrát žádná akce z nemocnice, ale jen Ondra s Terezou, který si vyjasňují, jak to vlastně mezi sebou mají a jak to dál bude s jejich vztahem. Co si o tom myslíte? Nejdou na to nějak moc rychle, nebo je to tak akorát. Můžete mi to psát do komentářů.

Vaše Dejdi ❤️