Modrý kod - Sestra Davida

Část 40 - Proč zase já?

Konečně už bylo Prokopovi vše jasné, chvíli ještě seděl se mnou na lékařáku a chtěl si podívat. Myslím si, že se ještě snažil o to, abych se vykašlala na všechny chlapy a vybrala si právě jeho, ale já už měla jasno, kdo je mému srdci nejblíže. Teď to byl Ondra a já doufám, že to tak i zůstane. Sice si budu muset počkat a i se trochu schovávat, aby se o nás nedozvěděla ani Mery, ani Linda. Ta by mu to asi nedala jen tak lehko, ta bby mu udělala ze života peklo, možná ještě vetší, než má teď, ale to jsem možná trochu odběhla od Prokopa. Ten jen podíval a povídal, i když já jsem to třeba vůbec neposlouchala a tak nevím, co všechno říkal, možná jen nějaký útržky a to vážně jen možná. Když zjistil, že jsem ho moc nevnímala, tak řekl ".Asi bych tedy měl jít, když mě už neposloucháš. Asi je to tím, že si unavená, nebo tě už nudím." Touhle větou jsem se dostala s tranzu a omlouvala jse se mu, "Ne Prokope, tak to není že mě nudíš. Jen mám toho teď v hlavě tolik, že jsem se prostě zamyslela. Ale to se mi teď stává často. Vážně to není tebou, omlouvám se." Prokop  se jen usmál a pomalu se začal zvedat ze židle a bal si všechny papíry a notebook. Rozloučili jsme se a odešel. Já, když jsem tu zůstala sama, vzala jsem si mobil a napsala jsem ještě zprávu Ondrovi a šla si ještě lehnout, než by buď skončí služba, nebo mi zavolá Mery, že máme příjem.

Naštěstí se žádný příjem nekonal, takže jsem vstala na budík. Než tedy skončila služba, tak jsem se ještě šla podívat na příjem, jestli je opravdu vše v pořádku, zdálo se že ano, vrátila jsem se zpátky na pokoj, abych se převlékla a šla domů. Ale než jsem se stihla se všemi na urgentu rozloučit, tak přijeli se sanitkou. Tak jsem pro jistotu počkala, jestli nebudou potřebovat ještě jedny ruce navíc. Jak jinak, že potřebovali. Co taky jiného jsem čekala. Jedna ze sester mi přinesla aspoň nějaký plášť, když jsem už byla převlečená do civilu.

Na boxu jsem si vzala ještě rukavice a šla jsem směrem k pacientovi, "Dobrý den, jmenuji se doktorka Hofbauerová a tady se sestřičkou si Vás vyšetřím." Pacientka jen kývla hlavou a měla dál oči křečovitě zavřené od bolesti. Stále si držela ruku u sebe a moc mě na ni nenechala sáhnout, což chápu a sama nejprve vyšetřuji místa, které pacienta nebolí. "Lucko, odeber kompletní laborku, kdyby náhodnou šla na sál, kvůli té fraktuře." To se pacientka vystrašila, "Jak jako na na sál. Já nechci jít na sál. Já nechci anestezii." Začala jsem rozčilovat a bylo jí úplně jedno, že má zlomenou ruku a že jí to před chvíli dost bolelo. "Uklidněte se, neřekla jsem, že určitě půjdete na sál, to se potvrdí až po rentgenu. Odběry jsou jen pro jistotu, aby se s před výkonem nezaobírali. Tak klid, nebo si ještě víc ublížíte a na sál půjdete určitě." Sundala jsem si rukavice, otočila se na sestřičku, protočila oči. Vyhodila jsem rukavice a odešla z boxu. Zamířila jsem si to rovnou na velín a řekla jsem, "Tak, pacientka potřebuje rentgen pravé ruky, všechny odběry by měli být hotové." Byla jsem na odchodu, když jsem si uvědomila, "Jo a málem jsem zapomněla, pacientka se bojí sálu a anestezie. Takže, kdyby musela na sál, tak jí to řekněte opatrně. Tak klidnou službu." Mávla jsem na rozloučenou, vytáhla jsem mobil a kontrolovala, jestli mi nenapsal Ondra. Ale jo, napsal a jednou volal. Vytočila jsem jeho číslo a doufala jsem, že mi to a že nebude ještě doma s Lindou. "Ahoj, stalo se něco, že si mi to nezvedala? Vždyť si už měla být aspoň na cestě domů?" Na chvíli jsem se zastavila a usmála se, "Ahoj, ty si se o mě snad bál? Neboj, jsem v pohodě. Jen jsem tam zůstala a pomohla jsem s jednou pacientkou. Ale už jsem na cestě domů. Kde si ty, taky si měl už končit." chvíli bylo ticho a pak jen to tuktuktuk, že zavěsil. Překvapeně jsem se podívala na obrazovku mobilu a řekla si, "Proč mi to zavěsil," ale než jsem se stihla rozkoukat a chtěla jsem se rozejít a jít dál domu, tak jsem měla na očích něčí ruce. Ano, neříkám že jsem se nelekla, bylo to jen ten první moment, pak jsem se usmála a řekla, "Hmm, kdo to asi tak může být." Vzala jsem ho za ruce a řekla z legrace,  i když vím, že je to Ondra, "Hmm, už vím. David. Čau brácha." Otočila se a řekla překvapeně, "Ne, to si ty Ondro. Takhle na veřejnosti jsem to nečekala." Usmála jsem se a Ondra byl trochu překvapeny, ale pak mu bylo jasné, že jsem si s něj jen střílela. "No jo, udělal jsem první krok, ale nemyslím si, že nás tu někdo viděl. Půjdeme spolu k tobě, nebo se chceš ještě schovávat?" Takhle otázka mě dost překvapila, "Jako ráda bych šla s tebou ruku v ruce ke mně, ale nejsem to já, kdo je tu ženatý a má dítě. Takže rozhodnutí je na tobě." Vzal mě za ruku a řekl, "Tak půjdeme spolu, tak stejně je to za rohem. Nikdo nás neuvidí, i když tak aspoň to bude venku a bude to za námi. Celou noční jsem o tom přemýšlel a řeknu jí to. Až na to bude vhodná doba. Ale teď na to nemysli a půjdeme k tobě jo?" Usmála jsem se na něj, skočila jsem kolem krku, objala ho a políbila.

Zdravím všechny, kdo tu ještě zbyl, vím že jsem dlouho nic nenapsala, ale zase jsem neměla úplně lehké období. Mám to prostě jako na houpačce, ale teď to vypadá, že se blízká na lepší časy. Ale už nebudu slibovat, že budu psát alespoň jednou za týden (nebo měsíc), protože na to teď spíš není čas, i když mám teď strašnou chuť psát.

Vaše Dejdi ❤️