Modrý kod - Sestra Davida

Část 6 - Klidná služba na urgentu

Nečekala že budu spát tak dlouho, ale povedlo se, takže jsem se rychle převlékla, nalíčila jsem se, sebrala jsem kabelku a rychlými kroky jsem se vydala na další noční na urgentu. 

Po příchod na urgent jsem se zastavila na recepci a zeptala jsem se Mery, "David už šel domů,nebo tu ještě je?" Mery se na mě tak naštvaně podívala a řekl, "Jestli si pan doktor Hofbauer nevšiml, že má čtyřiadvacítku, tak šel domů, jako vždy." Zasmála jsem se a odpověděla jsem jí, "Na to si zvyknete, on je už takový. Dělá si co chce, ale na sále je nenahraditelný a můžete se na něj spolehnout." " No, to je asi jediná dobrá věc na panu doktorovi." Jen jsem protočila očima a šla jsem se převléknout na lékařský pokoj.

Na pokoji byl opět doktor Vilkin a psal protokol o operaci. Když si všiml, že jsem přišla, tak se zvedl a zeptal se, "Dobrý den kolegyně, mám odejít, aby jste se v klidu převlékla." Sundala jsem kabelku z ramene, položila jsem ji na židli a odpověděla jsem, "Dobrý den, to vždy odcházíte, když se vaše kolegyně chtěli převléknout?" Vilkin se opřel o stůl s počítačem a řekl, "Ze začátku ano, ale postupem času ne, ale u doktorky Růžičkové to dodržuju neustále." Zasmála jsem se a odpověděla jsem, "Tak si zase sedněte k počítači a piště, mě nevadí se před vámi převlékat." A začala jsem se převlékat do pracovního. Vilkin si opět sedl k počítači a začal psát, i když mě jedním okem nenápadně pozoroval, jen jsem se usmívala a dělala jsem, že nic nevidím. Když jsem byla převlečená, tak jsem si dala všechny věci do skříňky a čekala jsem, až mě Mery zavolá, že je nějaký příjem.

Chvíli jsme se pak, co Vilkin, tedy teď už Roman dopsat protokol o operaci, tak jsme si povídali a potykali. Bavili jsme se snad o všem možném, ale docela jsem se bála zeptat, proč odešel z Ruska, sama ani nevím proč, ale cítila jsem z něj něco zvláštního. Asi za půl hodiny na pokoj přišel David a koukal zase do těch svých papírů, "Ahoj Terezo, máš noční jo?" Otočila jsem se na něj a odpověděla jsem, "Ahoj Daví, no zase, ale mě to nevadí. Aspoň budeme mít spolu službu a možná se setkáme i na sále." Ale David se zase koukal do papírů, "Co, co? Jo jasně. Tak se uvidíme možná na sále." Něco si vzal ze skříňky a zase odešel, "Ach jo, to je celý David. Už jsem si na to zvykla a co ty? Taky sis na to zvykl?" Roman jen kývl hlavou. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ví o Davidově nemoci, ale pak jsem si řekla, že se nejdřív zeptám Davida, jestli to už někomu řekl, nebo ještě ne. Tak je jasně, že to bude vědět Jirka a já, takže když to na Davida přijde, tak ho oba budeme krýt. "A jaká je vlastně ta Růžičková? Co jsem tak slyšela, tak není tu moc oblíbená a já jsem jí ještě neviděla." Roman vydechl, chvíli přemýšlel, co mi řekne, "No, jak bych to řekl. Doktorka Růžičková je svá a je to dcera starostky Rubavy, takže když se Saše něco nepovede, tak to hned ví maminka a ta to začne žehlit. Já myslím, že by byla dobrá lékařka, ale když jí maminka vše zařídí, tak se obávám, že tak dobrá nebude." "Aha, tak to docela chápu. Mě taky tatíček chtěl udělat tlačenku, ale já jsem to vždy odmítla, to samé dělal i u Davida a ten to taky odmítal. Proto jsme ho asi naštvali, že jsme nedělali to, co on chtěl." Náš rozhovor skončil, protože Roman měl příjem, takže jsem na pokoji zůstala sama, jsem na samotu zvyklá, když jsem v ní strávila půl roku, co David odešel z Prahy.