Modrý kod - Sestra Davida

Část 25 - Prokop dělá problémy

Na sále byli všichni připraveni a žádné komplikace naštěstí nenastali. Takže to byla celkem i rychlá operace. Tedy aspoň tak rychlá, jak může být amputace končetiny.

Po operaci jsem šla na lékařský pokoj, kde nikdo nebyl. Asi měli všichni, co  dělat na urgentu. Byla jsem ráda, že tam nikdo nebyl, protože jsem si mohla lehnout na pohovku a neuslyším od nikoho žádné výčitky. Chvíli jsem tam tak ležela, když jsem najednou slyšela, jak se před lékařským pokojem někdo hádá. Usoudila jsem, že to budou dva muži. Zvedla jsem se a šla se podívat, co se to děje. Byla jsem v šoku, protože se hádal Prokop s Romanem. "Proč se vy dva hádáte?" Oba se na mě podívali a Roman odpověděl, "Jen po mě Prokop vyjel, že jsem mu přebral tebe." Nechápavě jsem se podívala na Prokopa a ten jen odvětil, "No co, musel jsem mu to říct." To jsem nechápala ještě víc, "Prokope, já jsem ti ale řekl, jak to mezi námi je a nikdy jsem ti nenaznačila, že chci být s tebou víc, než jen přátelství. To, že jsem si tě vzala pod sebe a pomáhám ti s atestační prací ještě neznamená, že jsem tě chtěla jako kluka." Bylo na něj vidět, že se ho to dotklo, ale ještě víc na něm bylo vidět, jak zuří. Čekala jsem, co udělá. Ruce měl obě v pěst, necítila jsem se moc příjemně, když jsem stála mezi těma dvěma. Roman to také viděl, že zuří a má ruce v pěst, tak si mě ochranářsky vzal za sebe. To asi Prokopa naštvalo ještě více si myslím. Prostě se sebral a odešel. Roman se na mě otočil, objal mě a poté se mě zeptal, "Jsi v pořádku." Usmála jsem se na něj, pohladila jsem ho po tváři a odpověděla, "Jasně, že jsem v pořádku. Nestihl mi nic udělat a myslím si, že by mi ani nic neudělal." Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme oba na lékařský pokoj, když je konečně klid na urgentu. 

Na lékařském pokoji jsme s Romanem seděli a čekali, až bude konečně konec směny. Na ten se těšíme asi snad nejvíce. Ale tak to si přeje asi každý, ale ne všichni jdou domů. Prostě máme štěstí. 

Ahoj mojí čtenáři, nebo ti, kteří zbyli. Moc se omlouvám, že jsem nepsala tak strááááášně dlouho a taky na to není moc omluva, prostě nebyla nálada u vůbec nebyly nápady na psaní. Ale teď konečně mě múza políbila a ještě mám klidnou noční v nemocnici, tak jsem si řekla, že bych něco málo napsala. Tak tadá, další kratší část je na světě. Doufám, že se bude aspoň trochu líbit. 

Vaše Dejdi ❤️